Jsme v areálu brněnské Dětské nemocnice, kde už roky působíte. Pochopila jsem, že to byl váš sen. Jak se zrodil? Jako dítě jsem tady ležela snad desetkrát. Poprvé v pěti letech se zánětem slepého střeva, maminka tehdy sehnala saniťáka, který bydlel u nás v domě. Vezl mě sanitkou a říká: „To bude asi slepé střevo, já tě vysadím na vrátnici, to operuje každý vrátný,“ chtěl mě rozveselit a já jsem mu věřila. Pak mě nesl dál a laškoval: „Kam s tebou, holka? Tak já tě dám na oční, tam tomu slepému střevu dají brejle.“ Už tehdy jsem pocítila obrovskou vděčnost, protože mi bylo zle a oni mi…