Každé volby vyvolávají napětí. Vždyť jsou střetem osobností a střetem myšlenek. Jedině rádobyvolby z časů komunismu voliče ponechaly v klidu, poněvadž tehdy byl výsledek dán předem a člověk si mohl vybrat jen z jediné kandidátky. Polarizace je tedy normální projev demokracie. Je důsledkem toho, že svobodná společnost dovoluje lidem mít různé názory, různé cíle a různé představy o tom, kdo by měl společnost vést. Tudíž bychom ani neměli chtít rozdělení společnosti úplně zrušit. Je svým způsobem žádoucí a zdravé.

Situace, ve které se na billboardech objevují zjevně zavádějící tvrzení a kandidáti dostávají v dopisech kulky, ovšem zdravá ani žádoucí není. Napětí může lidem i celým společnostem přerůst přes hlavu a stát se ničivým. A v řadě západních společností včetně té české napětí narostlo. Má to několik příčin. První je zřejmá: po relativně klidných a úspěšných desetiletích přicházejí doby mnohem obtížnější. Ekologická krize, přírodní katastrofy a změna klimatu. Stagnace životní úrovně. Války, které se v případě té na Ukrajině blíží k našim hranicím. Je jasné, že v takové situaci je obtížnější udržet klid a uměřenost. Druhá příčina souvisí se způsobem komunikace ve věku elektronických médií. Bylo by obrovskou chybou si předchozí epochy idealizovat – pomluvy a fámy se šířily rychlostí požáru odjakživa. Teď však mají k dispozici navíc internet, sociální sítě a případně i armády robotů pracujících ve dne v noci.

Boj o křídla

A třetí příčina je následkem změny strategie velkých politických stran. Zhruba do 90. let strany obvykle bojovaly o střed společnosti. Logika byla v tom, že v politickém středu je nejvíc voličů – a k výhře pak stačí ovládnout střed a jedno „křídlo“, ať už levé, nebo pravé. To vedlo k umírněné a málo konfl iktní politice, ale také k politice nudné, bez vizí, a často dokonce bez alternativ. Proto se začala prosazovat opačná strategie, jejímž předvojem byli republikáni v USA: strany začaly společnost polarizovat, klást důraz na identitární a kulturní témata, hrozit a strašit, mobilizovat krajní voliče. Logika je v tom, že tato strategie straně dodá energii a přivede k volbám lidi, kteří by jinak líně či znechuceně zůstávali doma – a středoví voliči z její strany spektra se pak už přidají, protože nemají nic lepšího.

Pokud se touto optikou podíváme na právě skončené české prezidentské volby, jejich vítěz Petr Pavel volil umírněnější strategii politického středu. Vystupoval rozvážně a umírněně a snažil se oslovit především voliče, kteří jsou vcelku spokojení se současným směřováním a politickým režimem našeho státu.

Jeho oponent Andrej Babiš, který byl pod tlakem nepříznivých výsledků průzkumů voličských preferencí, se zejména před druhým kolem pokusil o radikální kurz. Podle analýz volebních výsledků provedených firmou PAQ Research se mu tak podařilo získat o půl milionu víc těch, kteří v prvním kole nevolili, než Pavlovi. Lež o tom, že generál Pavel si přeje válku a Babiš dokáže zajistit mír, se dobře ujala mezi extrémisty zprava i zleva. Zároveň však vyhraněnější a útočnější způsob boje připravil Andreje Babiše o podporu asi čtyř set tisíc zřejmě umírněnějších příznivců z prvního kola, kteří ve druhém kole zůstali doma. Naopak drtivá většina voličů Petra Pavla, Danuše Nerudové i Pavla Fischera z prvního kola přišla volit i v tom druhém a podpořila Petra Pavla – styl ani obsah jeho kampaně se totiž mezi koly příliš nezměnil.

Pod úhlem věčnosti

Letošní prezidentské volby tak lze chápat i jako vítězství umírněnější strategie volebního boje nad tou radikální. Nebylo tomu tak vždycky, obě předchozí prezidentské volby naopak vedly k vítězství útočnějšího a vyhraněnějšího kandidáta. Ani jedna z obou strategií není všemocná a hodně záleží na charakteru, síle a pověsti osobností, které se o úřad ucházejí.

Co z toho plyne ve vztahu k napětí ve společnosti pro nás? Řekli jsme, že jistá polarizace je žádoucí, ale napětí nesmí přerůst zdravou míru. Neměli bychom se tedy snažit hledat shodu s každým a za každou cenu, některé rozpory jsou neřešitelné. Ale měli bychom se snažit tyto rozpory (a jejich nositele včetně sebe samých) kultivovat. Usilovat o více fakt a méně nepodložených emocí, snažit se, aby účastníci rodinných a přátelských debat pochopili i pohled druhé strany. Rozšiřovat své zorné pole na jiné vrstvy lidí, na jiné země a epochy. Učit se přemýšlet s nadhledem a sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti – jak říkával úplně první vítěz prezidentských voleb u nás T. G. Masaryk. Je štěstí, že finále těchto voleb zřejmě vyhrál kandidát, který pro takovou kultivaci dává lepší podmínky.