Radostné vánoční tvrzení, že slovo se stalo tělem, bylo v antifoně před evangeliem zopakováno i na počátku mezidobí a dáno do souvislosti s tím, že my se mocí slova stáváme Božími dětmi. Vánoční událost není bez důsledků. Zvala nás ke slavení jako způsobu účasti na ní a zahrnula nás do Božího nitra. V Dítěti se v našich dějinách zcela mimořádně projevila síla počátku, stvoření, věčně obrozující náš život. Počátek, ve smyslu časovém, ale i obsahovém, nehledáme cestou archeologického pátrání ve stopách minulosti, ale v naší současnosti – jako její zdroj.

Hledání studny

Obrazně bychom mohli říci, že nehledáme pramen řeky. To by znamenalo cestu zpět, a kdo ví, co bychom našli. Je přece známo, že o tom, kde řeka pramení, musíme často rozhodnout sami, rozpačití nad nepatrnými tůňkami v loukách či smotanci malých pramínků. Hledáme spíše studnu, ostatně to je biblické obraznosti mnohem bližší.

Rozhodnout se pro křesťanství, upevnit se v něm, zůstat v něm a růst v něm vyžaduje nějak obnovovanou zkušenost zdroje. Ne jako opakované hledání nějakého okamžiku v našem životě ani nějakého místa, kde jsme žili, ale jako rozpoznání základní struktury víry v proměňujících se situacích našeho života. Jako jeden z mála jsem na gymnáziu miloval mineralogii, zejména nauku o krystalových soustavách a mřížkách. Fascinoval mě řád, podle nějž jsou nerosty – tak rozmanité, barevné a krásné – tajemně uspořádány. A myslím, že i křesťanství má podobnou sílu tvarovat život k pestrosti, a přece rozpoznatelně, a že jde o to tuto základní strukturu rozpoznat, nezaměňovat ji za něco vedlejšího, nedeformovat ji, neztotožnit ji s ničím časným, a přece to časné skrze ni formovat.

Časy velké nejistoty

Potřebu řádu nemusíme dnes nijak zvlášť obhajovat. Prožíváme jednu z epoch, které na rozdíl od těch uvolněných, jako byla třeba pověstná 60. léta 20. století či do jisté míry 90. léta téhož století, přímo volají po orientaci, pořádku, doslova touží po klidu a předvídatelnosti – zejména proto, že si uvědomujeme, jak nejistý náš svět je. Volání po řádu se nejsilněji ozývá v časech velké nejistoty. Stavět se k tomu pohrdavě jen jako k nebezpečnému jevu je neprozíravé a pyšné. A navíc pokrytecké, víme-li o neklidu a nesouladu v nás samých.

Když jsem poprvé zaslechl volební motto Petra Pavla „Vraťme Česku klid a řád“, byl jsem překvapený. Marno platné, ve svém životě jsem byl formován převážně jako liberál, navíc se mi pod slovem řád vybavily nedobré konotace. Řádem a bezpečím maskují dodnes populisté všeho druhu své mocenské choutky a snahy potlačovat práva těch, kteří podle nich k „řádu“ nepatří. Paranoidní ruská válka bývá svými ideology také obhajována jako obrana správného řádu světa proti dekadenci Západu. Jenže to, že někdo některé pojmy zneužívá, ještě neznamená, že tyto pojmy nejsou důležité a nosné. Řád a klid, pokud jsou úběžníkem lidského snažení, a ne svěrací kazajkou, k dobrému životu bezpochyby patří. (Je dobře, že demokratičtí politici tuto agendu neponechávají populistům.) A že je svět rozkolísaný, lidé plni nejistoty a že i mladá generace volá po předvídatelnosti třeba v tom, jak budeme prosazovat kroky ke stabilizaci klimatu, je prostě fakt. Stejně jako nepřehlédnutelné volání některých proudů v církvi po jistotě, tradici, jednoznačnosti. Jen je třeba pojem řád nespojovat se zjednodušováním života, ale naopak s uznáním rozmanitosti kultur a životních cest. Je totiž nepochybně nebezpečné vzývat pořádek a řád, aniž bychom naléhavě trvali na jeho pozitivním, demokratickém charakteru a zajištění.

Jednat podle evangelia

Ve vstupní modlitbě jsme prosili o Boží řád a mír, ne o jakýkoli stabilizovaný pořádek věcí. To také znamená, že žádná společenská podoba řádu se s tím, o nějž prosíme, nemůže a nesmí krýt. Ztotožnit Boží řád s jednou podobou uspořádání společnosti je modlářství, podobně jako domnívat se, že křesťan musí volit jen jednu politickou stranu. To vše by bylo trestuhodné zjednodušení a usnadnění si vlastního zodpovědného rozhodování. Je na církvi i na každém z nás, abychom vždy znovu korigovali své chování a postoje podle evangelia přiměřeně novým situacím. Jsem přesvědčen, že liberální demokracie při všech svých problémech je nejméně příznakovým způsobem organizování společnosti. Právě tím, že se snaží pokud možno odstoupit od jednotlivých obsahů a zajistit formální možnost svobodného života, vyjadřování, účasti na politice, je i vůči křesťanství nejméně nebezpečná. Křesťanovi by se mělo žít náročněji, ale plodněji právě v demokratické společnosti – byť třeba silně sekulární, než v protekcionistickém totalizujícím režimu, který se křesťanství možná dovolává.

Důležité je, že v liturgii o řád prosíme. Dáváme tím najevo, že Boží řád je darem, že odráží vnitřní život Boha, že nám může být jen zjeven, svěřen. Že Boží řád je vlastně Božím pokojem, pevným výkonem Boží lásky ve světě. Boží řád je totiž schopný tvarovat celý svět, není řádem jedné kultury (té evropské), ani jednoho stavu, skupiny lidí. Je třeba usilovat o takové uspořádání věcí, které by zohlednilo různé kulturní a životní příběhy a pomohlo je kultivovat, očišťovat, přivádět k setkání. Zároveň to nesmí být abstraktní politické principy. Základem možnosti porozumění, sdílení není nějaké obecné učení, ale rozlišení Boha jako původce života, živého zdroje lásky, přítomného v dějinách skrze konkrétní příběh Ježíše Krista. Základní pravda naší víry, že Kristus zemřel za každého člověka a v každém bližním se nám dává, je nejen důvodem, ale i možností důstojného žití různých lidí spolu. Nezbytným předpokladem soužití různých lidí a států a církví v řádu a pokoji je pokorné vědomí vlastní konečnosti, omezení, možností.

Všichni si přejeme mír, ale…

Věříme-li v Boha a jeho řád, nesmíme brát do svých rukou řád světa, nadřazovat vlastní národ, což je pojem pro Boží království přinejmenším nepodstatný. Dát jasně na vědomí, že rozpínavost a nadřazenost není přípustná, je povinností křesťana tváří v tvář rozkolísání řádu v neprospěch slabých, napadených, pronásledovaných, vylučovaných.

Prosba o Boží řád je v modlitbě, s níž jsme vstoupili do nedělí v mezidobí, spojena s prosbou o mír. Válka je jistě nejhorším narušením řádu. Jen je třeba si uvědomit, že řád porušený válkou se nedá nastolit jednoduchým složením zbraní. Všichni bychom si přáli mír. A vidímeli bídu a utrpení Ukrajinců, pak velmi naléhavě a co nejdříve. Jenže řád nemůže být nastolen nespravedlností a postavením oběti a útočníka na stejnou úroveň. Naivní pacifi -smus, bohužel značně rozšířený mezi mnoha intelektuály na Západě, u nás oživený nedávno zmatenou peticí za spravedlivý mír, není obnovením řádu, ale ustoupením zlu, potažmo ohrožením řádu. Křičet o míru v rámci volební kampaně je zneužitím obav lidí. A je to i lež, pokud dotyční chtějí tvrdit, že vláda či jiní politici snad burcují do války. Válka už je. Řád je narušen. Na Ukrajině umírají naši lidé, totiž bratři a sestry stvoření Bohem.

Boží řád je nám vložen do nitra. Bůh dal světu řád ve stvoření, který není statický. Stvoření je dynamické, rozvíjející se. Největším Božím darem stvoření je, že se na něm můžeme podílet. Že nevstupujeme do hotového pořádku, ale podílíme se na jeho tvorbě. Boží slovo vyslovené ve stvoření formuje svět dodnes. Tam, kde se snažíme mluvit mimo Boží slovo, kde předstíráme nezávislost, nerozvíjí se svébytnost, ale pyšná nuda, monotónnost. Je-li nám řád vložen do nitra („Rád splním tvou vůli, můj Bože, / Tvůj zákon je v mém nitru.“), musíme velkou pozornost věnovat očišťování nitra, jeho kultivaci, ale jako prostředku, jako nástroji, ne jako cíli. Ve svém srdci máme poznat a uznat, že nepatříme sobě, nevlastníme se, nemůžeme sebou disponovat bez ohledu na druhé. Měli bychom být schopni třeba i zříkáním se vlastních názorů, jejich pozastavením, potlačením zbytnělých vášní umožnit našemu nitru, srdci, duši být pozornými k Božímu slovu, Božím stopám, k lidem kolem nás, k potřebám doby.

Evangelium počáteční neděle v mezidobí se ještě rámcem děje vztahuje k minulému svátku Křtu Páně. Ukazuje, jak řád Božího království vstupuje do dějin. A to ne v situaci ideálního počátku, ale v situaci hříchu, jehož důsledkem je narušení řádu, spolužití. Jan nevyzývá k budování nových pořádků, nezavazuje lidi novými předpisy, nevyužívá své role v neklidné době k upevnění své autority. Slouží rozlišením Ježíše jako Mesiáše. Zcela v souladu s pojetím Božího řádu jako daru vidí jeho realizaci ve vstupu Ježíše do našeho života. Boží řád přináší milovaný Boží Syn, zplozený v řádu maximální, plné lásky, naplněný Otcem jako živým pokojem, vedený Duchem jako živou cestou. Jeho veřejný vstup do světa lidí zcela proměňuje stav světa. Boží řád bude vznikat vztahováním se k Ježíši Kristu, očištěním od sobectví jeho láskou, uschopněním lidí k spolupráci jeho milostí. V něm se otevírá studna živé vody, věčný počátek, možnost proměny. Boží řád v Ježíši Kristu nebude řádem zvnějšku uložených povinností a nebude převoditelný na kontrolu splněných závazků, nebude ztotožnitelný s pouhým bytím v církvi, nebude politickou ideologií, ale životem podle pravdy, která je totožná s láskou a milosrdenstvím.

Beránek zbavuje moci síly zla

Ježíš je ve zmiňovaném textu dvakrát rozpoznán: jako Boží Beránek a jako Boží Syn. Jako Beránek zbavuje moci síly zla. Navrací řád tím, že demaskuje zlo, které si připisovalo v řádu života ústřední polohu. Tu zlu nedáváme jen tím, že spolu s ním konáme, šíříme je, ale i tím, že se ústředním tématem našeho snažení stává strach před ním. Pokud někdo slibuje jen ochranu před něčím, krizí, válkou, migranty, cizinci apod., nezaslouží si naši důvěru. Je třeba také – a hlavně – pozitivního programu. Ježíš, Boží Beránek, jen nesnímá hříchy, ale jako Boží Syn žije s námi a daruje nám svobodu synů a dcer Božích, novou kvalitu života. Jeho řád nebude v obraně, ale v tvorbě.

Řád Boží, který je vložen do světa jako jeho základ, jako Boží Království, je živý, dynamický, otevřený. V jeho základě je kříž jako krystalová mřížka křesťanství. Nebo jako místo, kde se deformovaný život osvobozuje k možnostem, které zůstaly nerealizovány, zakrněly, ztuhly. Vycházíme-li z primátu dobra a lásky, nemůžeme skončit u podněcování zla, rozdělování, vyvolávání paniky a strachu. To jsou pocity, které jsou do jisté míry pochopitelné, ale nic neřeší a jen nás zacyklují v negativním myšlení.

Nepotřebujeme řád, který by byl konzervací starého pořádku. Potřebujeme stále obnovovanou sílu počátku. Podstatným postojem umožňujícím nám počátek osvobodit a otevřít se mu je i schopnost pokání, lítosti, uznání vlastních selhání. Není primárně problémem, že jsme v některé fázi svého života jednali nestatečně, zejména tehdy ne, bylo-li to v mládí. Problémem by bylo, kdybychom to neuznali, kdybychom to relativizovali a kdybychom se chovali i v nových podmínkách stejně oportunisticky.

Autor je redemptorista, literární vědec a farní vikář v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze.