První roky patnáctileté historie byly, jako když se matka dívá na své dítě, na své první dítě. Maličké, slabé a hlavně první. Znáte tu nejistotu matek prvorodiček? Na každý detail života svého maličkého se dívají s otazníkem, s větší či menší úzkostí, obavami, jak prospět nebo aspoň ublížit co nejméně. Poznat, co to malé opravdu chce, proč teď pláče nebo co mu vykouzlí úsměv na tváři. A pak – najednou! – uplyne patnáct let – a rodiče se shodují, že to „uteklo jako voda“ a že „to snad není možné, jaká je z t é dcerky najednou slečna“. V životě hamerského domu to bylo podobné. První tápající…