„Rodiče jsou první vychovatelé ve víře, jsou prvními svědky víry. Úkol rodičů je uvést dítě do žité praxe víry, modlitby, do života církve. Jejich role je v tomto opravdu nezastupitelná, to za ně nikdo udělat nemůže,“ říká Lenka Jeřábková z Katechetického centra Arcibiskupství pražského s tím, že dítě naprosto přirozeně okoukává, jak rodič žije, jak se modlí – a pokud s ním rodiče chodí na bohoslužby, účastní se života ve farnosti a sami žijí s Bohem, je to pro dítě ten nejlepší základ. A dodává, že nechávat náboženskou výchovu dětí pouze na hodiny náboženství ve farnosti by bylo málo.

Ale jak dětem představit toho, který dělal zázraky, uzdravoval, křísil mrtvé, několika slovy přikázal přírodním živlům – a bouře a vlny se utišily. Jindy zase pěti chleby a dvěma rybami nasytil obrovský zástup mužů, žen a dětí. Narodil se před více než dvěma tisíci lety, ale přitom je stále živý… Pomoci nám mohou knihy. Pro ještě nečtenáře to může být třeba leporelo Povídej mi o Ježíši, které letos vydalo Karmelitánské nakladatelství.

P. Ladislav Simajchl v knížečce Společně k Bohu, která je ke stažení na webu „svobodné knihovničky“ www.fatym.com, zase doporučuje, aby dítě mělo nad postýlkou obrázek Pána Ježíše. „Nejlépe dospělého, živého, laskavého Ježíše – třeba ten, jak žehná dětem. To je pro dítě nejsrozumitelnější představa,“ doporučuje P. Ladislav a zdůrazňuje, abychom při rozhovorech o Ježíši nepoužívali čas minulý: „Ne Ježíš, který žil kdysi dávno, ale Ježíš, který žije, je. Teď už je zase u Otce, ale nám stále blízko, aby nám mohl pomáhat.“

Začít můžeme třeba s pomocí dětské obrázkové Bible. Vánočním příběhem, vyprávěním o Ježíšových zázracích, podobenstvími. Lenka Jeřábková dodává, že nejlepší je otevřít dětskou Bibli nebo biblické příběhy, z podobenství je třeba vybírat ty jednodušší, které jsou srozumitelné i dětem.

„Rodiče se někdy stydí s dětmi o Ježíši mluvit. Nevědí jak, nebo třeba neznají odpovědi na dětské otázky. Chtěla bych je vyzvat, ať se nebojí ty odpovědi hledat. Mohou před dětmi přiznat: Já to nevím, ale pojďme se podívat do knížek, kde to najdeme. Například Youcat pro děti je dobře udělaný tak, že tam rodiče najdou odpovědi i na složitější otázky, ale jazykem srozumitelným pro děti,“ doporučuje Jeřábková. Nebo se mohou obracet i na nás, katechetické centrum či katechety v jejich farnosti, zeptat se pana faráře. „Pokud tu cestu takhle začnou hledat spolu, obohatí to i rodiče,“ dodává Lenka Jeřábková s tím, že sama zažila třeba rodiče, kteří prosili o pracovní listy svých dětí, aby se také něco dozvěděli.

K čemu „nábožko“?

V mnoha farnostech mohou chodit děti už od nejmenšího věku na hodiny náboženství nebo na různé farní akce. To všechno je pro děti povzbuzení a ujištění, že není samo věřící. „Je důležité vědomí, že existuje parta křesťanů mého věku, že jdeme společně za Ježíšem, že spolu můžeme něco zažít. Role hodin náboženství spočívá samozřejmě i v tom, dát dětem nějaké informace. Role katechety je ale doprovázet, dávat podmínky pro růst víry, ukazovat, kudy by cesta mohla vést, jak se s Bohem setkat – a víra sama o sobě už je dar,“ upozorňuje Lenka Jeřábková.

A jak říká čtyřnásobná matka a babička s 21 vnoučaty, psycholožka Ivana Bernardová: „Dát dítěti pocítit Boží lásku je milost, kterou dává Bůh. My můžeme jen připravovat cestu.“ Proto doporučuje se za děti v první řadě modlit: „Důležitější než mluvit s dětmi o Bohu je mluvit s Bohem o dětech. A to platí nejen pro školní výuku náboženství, ale pro jakoukoliv katechezi a výchovu. Je velmi důležité, aby děti získaly zkušenost, že je rodič, vychovatel nebo katecheta má rád. To je vlastně cíl. Ale cesta k němu není přímá a jednoduchá,“ uzavírá psycholožka.