Blahoslavenství víry je důležitou součástí našich životů, a čím je člověk starší, tím nabývá na významu. Ve třetím období života, které předchází tomu čtvrtému, je naprosto zásadní.

Už kdysi jsem mluvil o tom, že jsem si po mnoho let Pánu stěžoval: Stvořil jsi svět, dal jsi nám nádherné dary, zemřel jsi za nás, ale smrt jsi neodstranil. Co by ti to udělalo, kdybys zrušil smrt? Stačilo říct: Já umírám za všechny a všichni by vešli do věčného života po zlatém mostě.

Ale jak šel čas, svůj názor jsem změnil, a to díky krásným knihám na toto téma od teologa Ghislaina Lafonta. Dospěl jsem k přesvědčení, že smrt je opravdu nutná, protože jedině skrze ni dosahuje naše víra absolutní, dokonalé odevzdanosti, protože žádnou záchrannou síť či nouzový východ už k dispozici nemá. Kdyby smrt neexistovala, nic by nás nedonutilo zcela se Bohu odevzdat. Jen smrt nás přiměje bezpodmínečně Bohu důvěřovat.

I když máme za to, že jsme připraveni darovat sami sebe a úplně na sebe zapomenout, přesto nám to nedá a stále se snažíme mít k dispozici něco, co nám pomůže dopadnout vždycky na obě nohy. Ve smrti to ale nejde, tam je potřeba vydat se úplně ze všeho. Když se nad tím zamyslíte, ve smrti nemůžeme své odevzdání o nic opřít, právě naopak. Tuto pravdu maskujeme krásnými obřady, ale v konečném součtu vidíme pouze smrt, nic jiného. Ve skutečnosti nás Pán skrze smrt vybízí dokonale se mu odevzdat, aby nám pak mohl dát život. Tak to také odpovídá lidské přirozenosti: opravdového lidství dosáhneme pouze tehdy, když všechno vsadíme na víru.

Mnozí dnešní teologové považují smrt za něco, co je v rámci evoluce pro člověka normální a organické, co je údělem všeho živého, a nikoli důsledkem dědičného hříchu. S hříchem se smrt stala znamením našeho prokletí a opuštěnosti, avšak v Kristu se stává znamením našeho odevzdání se Otci a toto odevzdání umožňuje.

I v případě, že smrt je a vždycky byla vepsána přímo do našeho těla, může být buď znamením toho, že nás Bůh opustil, nebo znamením, nástrojem, příležitostí a odrazovým můstkem pro naše dokonalé odevzdání se Bohu. Víme to díky Ježíšovi, který nás vykoupil a hřích přemohl. Tak nás zbavil strachu ze smrti, který vzdor tomu, že na tělesné rovině přetrvává, může být překonán vírou a modlitbou.

Blaženost, jakou si nedokážeme představit

V očekávání čtvrtého životního období, hostiny v Božím království, žiji z víry. Očekávám dobrodiní, které si vůbec nedokážu představit, a věřím, že všechno, co dělám, za tu námahu stojí. Toto dobrodiní neumím popsat na způsob islámského popisu ráje, skoro by se mohlo zdát, že se tam budu tak trochu nudit. Důvěřuji v Boha, který mi slibuje blaženost, jakou si vůbec nedokážu představit. Jsem si jist, že utrpení tohoto času je, jak říká Pavel, ničím ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví (srov. Řím 8,18). Vím, že mi Pán odplatí stonásobně a že vše, co zde zanechávám, naleznu znovu.

Pomyšlení na to, že se jednoho dne všichni opět sejdeme, je nám útěchou. I když se musíme rozloučit a Pán nás rozdělí, jednoho dne se opět shromáždíme, protože Bůh nás volá, abychom byli jedno v něm. Zve nás do plnosti své slávy a k patření na jeho božství.

Připomeňme si Ježíšova slova: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Blahoslavení jsou proto, že se tak připravují na čtvrté období života, na plnost života věčného, na okamžik, kdy, jak říká autor listu Židům, přistoupíme „k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy“ (Žid 12,22–24).

Právě proto po nás Pán chce, abychom žili z víry. Děkujme mu za to, že nám umožnil milovat ho svobodně, i když ho nevidíme, a věřit v něj, i když si matematicky či vědecky svou víru ověřit nedokážeme. Můžeme z ní však žít jako ze smysluplného daru, který po nás zároveň vyžaduje vykročit do neznáma a opakovat s Ježíšem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ (Lk 23,46).

Carlo Maria Martini: Odvaha milovat. Duchovní cvičení s apoštolem Petrem (KNA, 2022)