Ve zvláštních návratech některých církevních společenství hluboko do 19. století se mi někdy zdá, že ekumenismu tak, jak jej formuloval Druhý vatikánský koncil i pozdější dokumenty, pomalu odzvonilo. Mám před očima nedávný výrok papeže Františka, že když někteří členové kurie hovoří o posledním koncilu, mají snad na mysli koncil Tridentský. A měl jsem obavu, že novinka Roberta Svatoně bude plodem akademické práce a nebude s to proniknout k běžnému čtenáři, a s těmito pocity nikterak nepomůže. Překvapilo mě ale a potěšilo, že autor stojí na pozicích žitého ekumenismu a živé spolupráce jednotlivých církví, jako to dělali papežové, jejichž postoje ve své knize reflektuje – sv. Pavel VI., sv. Jan Pavel II., Benedikt XVI. a papež František. Tato ekumenická otevřenost a velkorysost nejsou vůbec samozřejmé.

Autor se zaměřuje na výklad stěžejních prvků ekumenického života a spolupráce, jak je formuloval poslední koncil a do života s velkou invencí a osobním vkladem je uváděli koncilní a pokoncilní papežové a významné postavy tehdejší teologie a církevní praxe. Každý z nich přispěl něčím novým. Pavel VI. ještě jako milánský arcibiskup Montini uvažoval o ekumenismu v souvislosti s „tajemstvím církve“, které umožňuje „intenzivně si uvědomit bolestné drama rozdělení křesťanů“. Montiniho texty, promluvy a kázání z týdne modliteb za jednotu církve jsou stejně jako jeho koncilní proslovy velmi inspirující.

Jan Pavel II. se svým vlastním prožitkem rozděleného světa se energicky pustil do ekumenické spolupráce s církvemi Východu i Západu a tak jako žádný jiný papež v minulosti vyzýval k opravdovému, všednodennímu sbližování křesťanů, k výměně duchovních zkušeností i ke zkoumání darů a charismat, které se v nekatolických církvích prokázaly jako dary Ducha Svatého. Nedílnou součástí jeho dostředivé ekumenické role byla i jeho návštěva Československa v roce 1990, kdy neopomněl zmínit jak starobylou cyrilometodějskou tradici, tak osobnost Mistra Jana Husa. Je potřeba dodat, že v Římě o této epoše českých dějin diskutovali s papežem i někteří čeští exiloví teologové a historici, jako profesor Lateránské univerzity Karel Skalický a historik Jaroslav V. Polc.

Velmi mě potěšila Svatoňova reflexe ekumenických snah papeže Benedikta XVI., který se již jako teolog a kardinál Josef Ratzinger zasloužil o navázání styků s luterskými církvemi a o vyjasnění toho, co mají obě církve podstatně společného, v čem se doposud liší a co pravděpodobně zůstane ještě nějakou dobu překážkou. Samostatnou kapitolou je potom život a dílo papeže Františka, pevně zakořeněné v půdě koncilu, inspirované spiritualitou sv. Ignáce, latinskoamerickým teologickým a společenským vývojem a myšlenkami teologa Romana Guardiniho, jenž rozuměl živé jednotě církve nejen ve spolupráci a prolínání toho, co si je podobné, ale také toho, co je vůči sobě protikladné, nikoliv však rozporné. Kniha Roberta Svatoně tak nabízí směrovky ekumenického uvažování a života mnohým – včetně těch, kteří v tíze a rozdělení doby na sjednocení církví a církevních společností rezignovali nebo si s ním nevědí rady.

Robert Svatoň: Za církev obnovenou a ekumenickou (Pavel Mervart, 2022) Autor je teolog.