V neděli 26. července se na svatou Annu konala velká poutní slavnost. P. Josef Štemberka se vroucně modlil za mír. Celé Lidice čekaly na nové zprávy. Uprostřed poutě zazněla hrozivá zpráva: Mobilizace! Bylo po pouti a všichni pospíchali domů. Místo svátečního veselí zazněl pláč a zoufalství.

V pondělí ráno dorazil do Lidic telegram, jímž se oznamovala samostatná mobilizace vojska zálohy do 39 let s dodatkem: Posel s mobilizačními přihláškami budiž očekáván. Ten přijel v automobilu dopoledne a předal instrukce o mobilizaci starostovi. Matěj Šilhan se slzami v očích nechal výnos Františka Josefa I. o vyhlášení války vylepit na obou lidických návsích. Nástup záložníků byl stanoven do 24 hodin, a tak již druhý den, v úterý 28. července, odcházeli ze svých domovů na buštěhradskou dráhu. Odjížděli ještě dopoledním vlakem a rozloučit se s nimi byla celá vesnice. I Josef Štemberka naposledy některým z nich požehnal.

Z lidických občanů byl postižen jako první sedlák Václav Rákos, Josefovi velmi blízký člověk. Tlakem vzduchu při ráně šrapnelem utrpěl úraz na plicích a vnitřních orgánech. Hrůzy války i rána šrapnelem pak u něj způsobily duševní chorobu. Po návratu ho nikdo nepoznal. Předčasně zestárlý a nemocný přišel jednoho dne domů. Zmařený mladý život. Ceny potravin a základních potřeb neustále stoupaly. Válka do švestek, jak tvrdila propaganda, neskončila a utrpení lidí pokračovalo. Směrem k Hřebči se konalo další vojenské cvičení a na faře se opět ubytovalo několik důstojníků.

Dne 2. prosince 1914 ve výroční den nastoupení na trůn Františka Josefa I. dobylo rakouské vojsko Bělehradu. Noviny vítězství náležitě oslavovaly a k nelibosti starosty i P. Štemberky c. k. hejtmanství v Kladně nařídilo 5. prosince vyzvánět, vyvěsit státní vlajku a v nejbližších dnech uspořádat v obci slavnostní děkovnou bohoslužbu. Matěj Šilhan zašel na faru a po domluvě s Josefem Štemberkou se dohodli, že prapor pověsí před vchodem do kostela, hned za brankou na hřbitov. Děkovnou bohoslužbu musel P. Štemberka domluvit s panem řídícím, jelikož se jí mělo povinně účastnit veškeré žactvo lidické školy. Oběma se jim do konání oslav rakouského vítězství nechtělo, a tak děkovnou bohoslužbu z různých důvodů odkládali. Starosta měl pro to pochopení, ale nakonec museli slavnost připravit. Přesto se vítězství rakouských zbraní nakonec neslavilo. Vše totiž dopadlo úplně jinak, než kladenské hejtmanství předpokládalo. Lidický učitel Vladimír Jankovec vzpomínal: „Konečně jednoho dne šel po třídách oběžník, že příští den se budou konat děkovné bohoslužby za dobytí Bělehradu. Ráno si pan řídící přivstal, vyšel na chodby a s úsměvem provázel učitele i žactvo při jejich odchodu ze školy do kostela. V poledne došla pošta a s ní velké překvapení: hlavní stan oznamoval, že před deseti dny dobyli Bělehradu Srbové zpět. Nejvýš překvapeně se tvářil pan řídící. A přece, právě proto se ráno tak usmíval.“

P. Štemberka nenáviděl válečné běsnění. Věřil, že Bůh vyslyší modlitby jeho i farníků a zavedl pravidelné modlitby za ukončení války. Jedním z důvodů, proč odložil děkovnou bohoslužbu za dobytí Bělehradu, byla příprava pro něj důležitější oslavy, svátku Neposkvrněného početí Panny Marie. Slavná mše se měla konat 8. prosince. V tu dobu se opět v Lidicích objevili vojáci a brzy nato se mezi Hřebčí a Lidicemi opakovalo další vojenské cvičení. Každý den byla slyšet střelba a rachot kulometů. I v úterý 8. prosince, kdy se lidičtí shromáždili v kostele, vojenské cvičení pokračovalo. Zvláštním dojmem působilo na všechny přítomné, když se chrámem rozléhala píseň „Vzpomeň, královno milá“ a ozýval se do ní zdáli rachot z pušek. Kázat se pro střelbu nedalo, ale jelikož bylo ten den neobyčejně krásně, slunce jasně svítilo a neobvykle i hřálo, P. Štemberka jen s nadějí zvolal: „Kéž tyto hřejivé paprsky jsou na přímluvu Královny nebeské předzvěstí brzkého míru!“

Válka a s ní spojené rekvizice se nevztahovaly jen na potraviny, ale k lítosti všech věřících i na kostelní zvony a varhanní píšťaly. V případě Lidic se jednalo o tři: Václava, Klementa a malý umíráček. Václav v roce 1913 praskl a Josef si dělal naděje, že armádě bude stačit právě ten. Josef Štemberka byl skleslý stejně jako jeho hostouňský kolega. Na faru se dopoledne dostavil vojín se vzkazem, že druhý den se dostaví vojáci k sejmutí zvonů. Navečer vyzváněly všechny zvony na rozloučenou. Druhý den vojáci přijeli. P. Štemberka si oddychl, rekvizice se týkala jen Václava, ale i přesto mu bylo do pláče. V ten den bylo ve vsi smutno, ale ne tolik jako jinde. Vojáci neodvezli totiž vše. Brzy to věděla celá ves. Ve věži kostela bylo uschováno několik velmi cenných hudebních nástrojů. I jim hrozilo roztavení pro válečné účely. Jednalo se o různé trumpety, měděné tympány a podobně. I ty se Josefu Štemberkovi podařilo zachránit. Zvony a varhany schovat nemohl. Těch několik nástrojů ano.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)