Na sklonku srpna 1894 vystoupil Josef Štemberka, čerstvý novokněz, z vlaku ve Zbraslavicích, kam dorazil z nedaleké Kutné Hory. Je mu dvacet pět let a plný ideálů se vydal do svého prvního působiště, malého městečka Čestín nedaleko Uhlířských Janovic.

Tamější farář Heřman Haaser mu přijel drožkou naproti. O jmenování a příjezdu nového kaplana byl starý pán z konzistoře včas informován. Po krátkém přivítání vyrazili do Čestína a farář nového kaplana zasvěcoval do situace ve farnosti: „Máme téměř nový kostel, byl vysvěcen za mého předchůdce Josefa Böhma v roce 1861. Bylo to jeho velké dílo a opravil i faru. Myslím, že se vám bude v Čestíně líbit.“ – „Věřím, že ano, důstojný pane,“ odvětil Josef stručně a farář brzy zjistil, že jeho nový kaplan toho moc nenamluví.

V městečku žilo necelých pět set obyvatel, vesměs Češi římskokatolického vyznání a menší židovská komu nita. Většina z nich se živila, jak bylo v Čestíně tradicí, výrobou hracích strojů, flašinetů a kolovrátků. Jinak zde byly čtyři komunály, několik ševcovských dílen, dva pekaři, řezníci a tři hospody. Přesto i zde byla o práci nouze a mladí raději odcházeli za výdělkem či na studie do Kutné Hory, Hradce či Prahy.

Heřman Haaser sloužil v Čestíně šest let a měl plné ruce práce. Byl rád, že konzistoř vyhověla jeho prosbám o kaplana, a to i přesto, že ho musel vyplácet z vlastního platu. Josef Štemberka měl především převzít výuku náboženství v místní škole, která faráře nejvíce zatěžovala.

Čestínská škola byla vystavěna v roce 1819 a původně byla dvoutřídní. Dětí však přibývalo, a tak byla postupně rozšířena na čtyřtřídní. Velký počet žactva byl způsoben tím, že do školy docházely i děti z okolních vesnic, z Čentic, Milotic, Staré Huti, Morány a Čenovic. Jednotlivé třídy již byly nakonec nedostačující, a proto byla jedna třída umístěna na zámek. Celkem navštěvovalo školu přes 300 dětí. Josef byl u nich brzy oblíbený a dobře si i rozuměl s řídícím učitelem Josefem Chalupou i jeho pozdějším nástupcem Antonínem Bláhou.

Josef věděl, že je důležité účastnit se kulturního života v městečku a podporovat duševní rozvoj farníků. Proto přivítal a podpořil vlastenecký spolek Sázavan, který v Čestíně založil v roce 1895 knihovnu. Sám knihy miloval a rád některé věnoval a do nové knihovny zařadil. Mimo práce ve škole sloužil některé mše svaté, křtil, oddával a chodil zaopatřovat nemocné a umírající. Práce a starostí měl dost, ale vždy, většinou o sobotách, si našel čas, aby si pročistil hlavu a vyšel si do přírody. Okolí Čestína bylo půvabné, zvlášť pak na jaře a v létě. Mírné kopce, zarostlé lesy, údolí s potokem, upravená pole a louky v květu. Josef si okolí Čestína brzy zamiloval. Často si jen tak sedl a kochal se pohledem na okolní krásu.

Radost z duchovního poslání a práce ve škole mu zkalila zpráva z domova. Onemocněla Anička. Jeho milovaná sestřička, kterou kdysi zachránil v dětství před utonutím. Nyní má tuberkulózu plic. Stejnou nemoc jako maminka. Zdrcený Josef se uvolňuje ze svých povinností a vydává se domů. Svou milovanou sestřičku zastihl ve strašném stavu. Bledá neustále vykašlávala krev. Smiřoval se s tím, co přijde. Večer 29. ledna 1896, ve svých dvaceti letech, Anička dotrpěla. Zaopatřil a pohřbil ji peckovský farář Antonín Boukal. Josef Štemberka mu při obřadu vypomáhal a se slzami v očích se s Aničkou rozloučil.

Doma se po dlouhé době viděl s bratrem. Jindřich již v Sušici nesloužil. Byl nejdříve přemístěn do Dvora Králové a nyní do Rychnova nad Kněžnou. S povzdechem vše bratrovi i otci vysvětlil: „Musel jsem Sušici opustit. Oznámili mi, že to nejde, aby advokátní koncipient rozdával peníze dětem ze sirkárny. Ale kdybyste je viděli, tak chudé. Potkával jsem je každý den při cestě do kanceláře. Nyní pracuji v Rychnově v advokátní kanceláři dr. Jana Smrtky.“

„Teď jsi skoro doma a chudáci, kterým je třeba pomáhat, ti jsou všude,“ odvětil Josef. Rozuměli si. Oba pomáhali chudým a každý dle svých možností. Otec z nich měl radost.

Do Čestína se Josef Štemberka vrátil zasmušilý a plný smutku. Smrt jeho milované Aničky s ním hluboce otřásla a znásobila jeho pocity prázdnoty a opuštěnosti po smrti maminky, kamaráda Ludvy a Filomény. Z Josefa se postupně stal málomluvný a spíše do sebe uzavřený člověk. Jako by se v něm něco zlomilo. Jeho osobní utrpení se promítlo i do vztahu k ostatním. Byl nyní vůči svému okolí více náročný, důsledný a přísný.

Toho léta sám začal marodit. Vyrůstal v bídě, a to se podepsalo na jeho zdraví. Stejně jako ostatní z rodiny ho měl velmi chatrné. Lékař konstatoval chronický katar žaludku. Jako dítě i jako student měl jen občas pořádné jídlo či maso. Nyní měl při každém mastnějším jídle či velké porci obrovské bolesti. Začal držet dietu a často raději hladověl. Nebyl ve své kondici a i tyto problémy měly vliv na jeho psychiku.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)