28. 12. 2021
|V těchto dnech vydal kolega, redaktor českobudějovické diecéze Radek Gális novou knihu Zahradník duší. Přináší vzpomínky na statečné kněze ročníku 1921 působící na jihu Čech, především na P. Martina Františka Vícha (†2008), petrina pronásledovaného komunisty, který později sloužil v pošumavské Dobrši.
Svou knihu jsi věnoval čtyřem kněžským osobnostem – mimo Martina Vícha je to Karel Fořt, Václav Dvořák a Josef Xaver Kobza. Co je spojuje?
Měl jsem příležitost tyto vzácné lidi poznat a setkávat se s nimi už od počátku 90. let jak při novinářské práci, tak v osobním životě. Zaujali mě, jak se prali s osudem a nesklonili se před nacistickou ani komunistickou diktaturou, i když jim hrozila smrt nebo mnohaletý kriminál. Všechny čekalo nasazení v Říši, po roce 1948 byli vězněni nebo museli do exilu. Od mládí byli skauty a zůstali jimi celý život, takže věrni slibu sloužili Bohu i vlasti a zastávali se slabších. Spojoval je i stejný ročník narození 1921 a kniha tedy vyšla i jako pocta k jejich nedožitému stému jubileu. Považuji je za větší bohatství naší diecéze než opravené kostely. Jsou pro mě příkladem, že za něco – nebo někoho – stojí nasazovat život, vzdát se pohodlí či prospěchu, nehonit se za majetkem a funkcemi. O tom svědčili svým životem a prací i po návratu z vězení, z prostředí tajné církve nebo z exilu.
Podstatná část knihy se věnuje P. Víchovi, vzpomínají na něj desítky osobností. Čím konkrétně se zapsal do tvého srdce?
Impuls ke vzniku knihy přišel z rodné farnosti P. Vícha, kterou je východočeský Dolní Újezd s kostelem sv. Martina, jehož jméno si vybral jako řeholní. Jezdili jsme k němu s přáteli na faru na Dobrš v Pošumaví od poloviny 90. let a trávili tam Velikonoce i oslavy Nového roku. Udivoval mě a obohacoval radostí, životním optimismem a láskou, která z něj vyzařovala a kterou žil, i když to měl v malé obci na kopci vzhledem k věku, zdravotnímu handicapu a následkům útrap prožitých v kriminálech těžké. Miloval lidi a neškatulkoval, cítili jsme se s ním bezpečně a jeho fara pro nás byla vítaným domovem. V tamním kostele nás oddával a křtil naše děti, vždy byl ochotný rozevřít náruč – jak si představujeme, že umí ten, ke kterému putujeme. Zapsal se do paměti a srdcí spousty lidí v Pošumaví, na Dobrši, v Česticích, Vacově, Katovicích i jinde, kam jezdil třeba na křesťanské bály. Farní občasník zvaný Listy z Pošumaví podepisoval jako „Táta Martin“, a takovým také byl. Jeho fara byla místem setkávání a moc si přál, aby takovou zůstala i po jeho smrti. Proto mě mrzí, že od jeho úmrtí v roce 2008 už tam nejezdí odpočívat rodiny, skauti, postižení ani studenti, ale že fara chátrá a žaluje prázdnotou. Měli bychom se vděčně a s úctou vrátit k Martinovu přání, naplnit jeho odkaz a faře znovu vdechnout ráz přátelských setkávání a komunitního života.
Právě v těchto dnech by se dožil 100 let Mons. Václav Dvořák (†2008). Čím tě jeho životní příběh oslovil?
Vážím si jej pro jeho lidskost, důstojnost a samozřejmost, se kterou prožíval 20. století. Za nacismu byl totálně nasazený, po válce pomáhal na hranicích lidem do exilu a sám za to prožil řadu let v kriminále. Působil pak v tajné církvi a pracoval v civilních zaměstnáních. Jako milovníka starých knih a návštěvníka pražských antikvariátů mě těšilo, že v jednom z nich, u pražského Karlova mostu, pracoval. Po roce 1989 si ho vzal k ruce biskup Miloslav Vlk a on se stal generálním vikářem. Poukazoval na morální zlo, které komunisté lidem způsobili, s oblibou se účastnil projektu Příběhy bezpráví a besedoval se studenty na školách, ale také rád chodil za odsouzenými do vězení. Mons. Dvořák uměl být přísný a zásadový, ale uměl se i veselit. Když jsme kdysi sháněli mitru pro Mikuláše, s úsměvem nám dal jednu, která už na biskupství nebyla k potřebě. Děti v našich rodinách pak večer zažívaly příchod Mikuláše se skutečnou biskupskou mitrou.
Ve svých knihách se snažíš zachycovat na pozadí osudů lidí historii 20. století – příběhy pétépáků, exulantů a disidentů či duchovních. Proč je podle tebe důležité tato svědectví přinášet?
Jsem vlastně docela rád, že jsem v 80. letech ještě zažil končící komunistickou totalitu, která zakazovala lidem říkat a číst, co chtějí, bránila svobodně cestovat a vyhrožovala vyhozením ze školy i práce. Můžu tak srovnávat dobu i chování lidí tehdy a dnes. Těch, kteří se tenkrát nesklonili, moc nebylo. Zůstali s rovnou páteří, i když byli šikanováni, zavíráni nebo vyhnáni do exilu. Myslím, že z jejich postojů žiju dodnes. V 80. letech jsem měl v programátorské partě, kde jsem pracoval, pétépáka – syna mlynáře nebo důstojníka vyhozeného z armády pro nesouhlas se sovětskou okupací. Z jejich vyprávění jsem si jako čerstvý středoškolák doplňoval vzdělání o novodobých dějinách, což mi zůstalo. Pamětníků dramatických událostí uplynulého století ale neúprosně ubývá a já, který jsem měl možnost je jako novinář od počátku 90. let potkávat a zachycovat jejich vzpomínky, se k nim můžu stále vracet a zprostředkovávat je těm, kteří už možnost osobního setkání nemají. Jsem za tento dar moc rád.