U autora, jemuž za posledních 18 let vyšlo osmnáct knížek, se nutně vkrádá otázka: Může napsat ještě něco opravdu nového, co nebude jen variací na to, co už napsal před deseti, pěti, nebo i osmnácti lety? Kdo sleduje pravidelná on-line kázání, která Tomáš Halík už delší dobu připravuje pro každou neděli a svátek a která vyhledávají desítky tisíc zájemců, ví, že pořád ještě dovede překvapit něčím originálním. Ale kniha – to je přece jen jiný žánr. Proto jsem se do rukopisu s podtitulem Odvaha k proměně pustil mimo jiné s tím, že si budu označovat myšlenky, které mě zvlášť upoutají svou originalitou v obsahu či vyjádření.

Těch míst bylo víc než dvě stě. A některá z nich byla skutečně hořce vtipná, jako třeba toto: „Když jsem se určitou dobu zabýval obludáriem náboženského populismu, musel jsem si položit otázku, do jaké míry za tuto situaci nesou odpovědnost i křesťanské církve, které dlouhou dobu představovaly křesťanství jako náboženství příkazů a zákazů.“

Samozřejmě, že se v knize objeví řada tradičních Halíkových témat: důraz na rozlišení mezi vírou a náboženstvím, rozlišování mezi religiozitou vnějškovou (extrinsivní) a zvnitřnělou (intrinsivní) posléze doplněné vírou jako „cestou na hloubku“, nadšené přitakání stylu, který do církve vnesl papež František, i přihlášení se k vizím, s nimiž přišel Pierre Teilhard de Chardin. Toto všechno je ale účinně integrováno ve prospěch základního smyslu celé knihy: „Jako člověk, který tráví většinu času pedagogickou a pastorační prací s univerzitními studenty, bych rád přispěl k odpovědi na otázku, jaký typ víry (nikoliv jaké náboženství) může nejlépe pomoci přicházející generaci obstát tváří v tvář výzvám, které přináší rodící se nová doba, a jakým typem transformace má projít církev, teologie a spiritualita, aby mohla přijmout současnou krizi jako šanci a mohla být oporou lidem v době, kterou v této knize nazývám odpolednem křesťanství.“

„Odpolednem křesťanství“ přitom Tomáš Halík v návaznosti na fáze lidského života používané C. G. Jungem označuje dobu, kterou máme právě před sebou: po „dopoledni“, v němž se křesťanství uplatnilo jako sjednocující tmel „křesťanské společnosti“ a posléze bylo transformováno do „světového názoru“ během posledních staletí modernity, znamenal nástup sekularizace krizovou „polední tmu“. V ní přestávalo a přestává postupně fungovat čím dál tím víc prvků, které byly dřív oporou křesťanského náboženství. Nato klade Tomáš Halík zásadní otázky: „Jaká podoba církve může být dnes prospěšná, ba nezbytná pro život víry? A jaká víru spíš dusí a udržuje v dětinské podobě? Jaká podoba církve může odpovědět na dnešní potřeby víry a zároveň na nynější znamení doby?“ A také na ně jasně odpovídá, přičemž postupně se jeho odpovědi propojují a ústí do závěrečných kapitol, příznačně nazvaných „Společenství cesty“ a „Společenství naslouchání a porozumění“.

Osobně mi pak přijde mimořádně zajímavá kapitola „Víra nevěřících a okno naděje“, kde Tomáš Halík vede debatu s autorem knihy Duch ateismu – francouzským filozofem Andrém Comte-Sponvillem. A to hned ze dvou důvodů: jednak takové dialogy jsou mimořádně vzácné (na rozdíl od vzájemného míjení a různých útoků) a jednak zvlášť v této části dává Tomáš Halík nahlédnout hlouběji do srdce vlastní víry. Už jenom kvůli této kapitole by stálo za to si knihu obstarat. A pořádně přečíst.

Tomáš Halík: Odpoledne křesťanství (NLN 2021)