Středomoří, které po tisíciletí spojovalo různé národy, se stává chladným hřbitovem bez náhrobků, v kolébce civilizace se zrcadlí smrt. Zastavme, prosím, toto ztroskotání civilizace! Když pohrdáme člověkem stvořeným k Božímu obrazu, urážíme Boha, byť to někdy ospravedlňujeme ve jménu údajných křesťanských hodnot.“ Těmito silnými slovy zakončil papež o druhé adventní neděli projev ve známém uprchlickém táboře na ostrově Lesbos.

Za ostnatými dráty tam čeká na azyl přes dva tisíce uprchlíků z válečných a nestabilních zón, mladí lidé s nejistou budoucností, matky s dětmi, starší i nemocní lidé. Všechny lídry Evropy i světa Svatý otec vyzval, aby řešili příčiny migrace a nebrali si v politice „na mušku tyto ubohé lidi“. Co dělá s naším svědomím, když se podíváme do tváře dětí uprchlíků? Jakou budoucnost jim připravujeme a co s námi dělá pohled na bezvládná tělíčka na břehu Středozemního moře?

K úderným přirovnáním sáhl i v předchozím projevu v athénském prezidentském paláci, kde upozornil na „nacionalistické sobectví“, kterému často Evropa propadá a zapomíná na lidskost. Papež se tu dotýká svědomí každého z nás. Nejradši bychom se tvářili, že migranti nejsou. Ale „oni existují, jsou skuteční a čekají na naši odpověď“ – připomíná nám papež v kolébce naší civilizace.