První adventní víkend jsem se ocitla pracovně na dálném východě, přesněji v Košicích. Přistála jsem tam den po vyhlášení lockdownu, takže jsem si připadala jako v „městě duchů“: obzvlášť po setmění působily liduprázdné mokré ulice jako předpeklí v knize Velký rozvod nebe a pekla od C. S. Lewise. Tam se navíc lidé kvůli své nesnášenlivosti stále jen stěhovali, aby byli co nejdál od sebe.

Někdy až zírám, jak jsou liturgické texty aktuální, ačkoli jejich pisatelé nemohli tušit, co budeme dnes prožívat. V úterý minulého týdne mi při mši doslova „zasvítila“ část vstupní modlitby: „… přítomnost tvého Syna, přicházejícího mezi nás, ať nám dá novou odvahu a sílu a chrání nás před nákazou hříchu.“ Zkusme si místo „nákazy“ dosadit výraz „epidemie hříchu“, aby nás to víc trklo. Už delší dobu lze totiž pozorovat, že není v ohrožení jen naše zdraví ani jen globální ekonomika, ale jakýsi „virus“ zachvátil i lidská srdce. Popravdě za tohle už covid nemůže, ten jen vyvolává stres a strach z neznámého, takže „vychládá láska mnohých“ (srov. Mt 24,19). Kupodivu nedávno zazněl podobný postřeh i v pořadu Reportéři ČT: řešili zrovna působení dezinformací, když někdo vyslovil obavu, že po zvládnutí pandemie bude asi mezi lidmi ještě dlouho přetrvávat zvýšená nenávist a nedůvěra. Máme k ní své důvody, no ovšem…

Písmo nám však říká, že existuje „moudrost shůry“, která je „mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků…“, ale také „moudrost zdola“, která působí svárlivost a závist: ta bývá přízemní, živočišná, až ďábelská (srov. Jak 3,13-18). Kterou z nich asi oplývám, jakou šířím kolem sebe já?

Kéž bychom aspoň v adventu nepili z kdejaké stoky, ale nasávali Boží slovo a s ním i novou odvahu k lásce. A až si zas budeme přát „vše dobré, hlavně to zdraví“ – možná i s vysoce aktuálním bonusem „aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“ –, přejme si HLAVNĚ uzdravení našich srdcí od jakékoli „mutace“ hříchu. Je to důležitější než všechna R.