Na čtyřech stech padesáti stranách s bohatou černobílou i barevnou fotopřílohou čtenáře nečeká „pouhý“ životopisný rozhovor. Jistě, osou je vyprávění o Kodetově rodině, dětství, povolání ke kněžství a zápasech skryté církve, jakož i o jeho činnosti po převratu – od obnovy kláštera karmelitánů v Kostelním Vydří přes založení Karmelitánského nakladatelství po reflexi všech těchto příběhů z odstupu zralé současnosti. Každá osobní vzpomínka je však pro oba diskutující příležitostí hledat širší souvislosti, poučení, Boží stopu.

P. Kodet v úvodu přiznává, že ho práce na knize přivedla k tomu, aby se sám více zamyslel nad vlastní rodinnou historií, životními volbami a motivacemi. „Díky těmto rozhovorům jsem prožil něco jako roční duchovní cvičení. Nahlédl jsem relativitu všeho, co často tvořilo podstatnou součást mého života. Mnoho jsem v pohledu na sebe a svůj život musel přehodnotit. Domnívám se, že nyní jsem trochu víc sám sebou a vnitřně svobodnější. A o to bych se chtěl s vámi rozdělit,“ zve k četbě oblíbený kněz.

Ve čtrnácti kapitolách, uvedených vždy vhodně vybraným úryvkem ze světové poezie, se seznamujeme s rodinou Kodetových z Vysočiny, s Vojtěchovým povoláním do řehole a kněžství i s mnoha podobami kněžské služby, kterou pětašedesátiletý karmelitán za svého života zakusil – ve skryté církvi, v letech plných naděje po převratu i třeba v současnosti ohrožované pověrami, krizemi i neduhy v církvi. Odtud pak pokaždé vycházíme k širším úvahám a zamyšlením. Vzpomínky na dětství a předky jsou popudem podívat se na otázku rodové historie a uzdravení jejích zranění. Od ohlédnutí za roky dospívání zase Jan Paulas přivede P. Kodeta k otázce předávání víry v rodině. Je zcela patrné, že jeho vlastní rodina byla pro karmelitána zásadním formačním činitelem, ostatně i název knihy je citací myšlenky jeho maminky, kterou kdysi napsala jedné příbuzné do památníku (a kterou celá kniha končí): „I kdyby se ti někdy zdálo, že se všechno hroutí, nehroutí se nic, protože Bůh své bitvy neprohrává.“

Líčení bohosloveckých i kněžských let pod dozorem StB otevře téma pochybení církve a její schopnosti se s nimi poctivě vypořádávat. P. Kodet se zmiňuje i o obtěžování ze strany jednoho kněze a popisuje, jaký zmatek v něm tento zážitek vyvolal.

Dává tak za pravdu těm, kdo dnes nahlas zdůrazňují, že tyto skutky není dobré jen diskrétně přecházet.

Zaujmou jeho početné zkušenosti ze zdařilé i obtížnější pastorace, kořeněné nejednou humornou historkou, anebo úvahy nad hledáním Boží vůle v životě. A samozřejmě se oba diskutující nevyhnou ani náročnému tématu exorcismu, okultismu a ezoteriky, k nimž se P. Kodet leckdy veřejně vyjadřuje. Kněz přitom vychází ze svých zkušeností exorcisty, vysvětluje povahu a podobu těchto málo srozumitelných skutečností a uvádí také pestré příklady ze své praxe i leckdy bulvární a lehkomyslný přístup nepoučené veřejnosti ke zlu a jeho silám. Má se ale křesťan bát? „Dnes vím, že když sám budu žasnout nad Boží velikostí a dobrotou, hořet láskou ke Kristu a budu o něm kázat tak, abych zapaloval lidská srdce, pak pro zlo v našem životě nezbude moc místa,“ vystihuje P. Kodet v jednom ze zařazených „monologů“ – krátkých úvah, kterými je kniha proložena. A takové je vlastně celé její poselství.

Jan Paulas – Vojtěch Kodet: Bůh své bitvy neprohrává (Katolický týdeník / Doron 2021)