Pokud by Jan nebyl v toledském vězení, kde ho malá cela tlačila a posměch některých bratří vyučil k žehnající velkodušnosti, sepsal by jeden z největších mystiků Pánova kříže snad jen dobré veršovánky. Ale verše, které vznikly z pohledu na tichá Pánova tajemství, nevytvořil proto, že chtěl být sám poetou, ale proto, že pohled dovnitř krásného Slova našeho Pána přinesl krásná slova: báseň. Takto bychom mohli parafrázovat znalce Janova díla, někdejšího kardinála Wojtyłu.

Svatý Jan od Kříže (narodil se v roce 1542 a zemřel o 49 let později), syn chudého tkalce, jednou spadl coby chlapec ovdovělé matce do rybníka. Nic se mu nestalo, později prohlásil, že ho tam držela krásná Paní (myslel Pannu Marii). A ta ho také později přivedla na Karmel. Jan byl zručným v mnoha řemeslech, byl i správcem nemocnice. Když v něm objevili to, co si on nepřiznával – totiž, že může mnoho nastudovat –, poslali ho na školy k jezuitům. Boží zavolání ho však „umístilo“ ke karmelitánům. A rád tam konal i ty nejomrzelejší práce.

Když „reformátorka“ Terezie z Ávily přišla do Mediny, nalezla tam právě Jana, v němž ihned rozpoznala toho, jehož nezměrně miloval její Ježíš. Ze síně kláštera se stal chrám, namísto diskusních témat, „jaký bude hrnec (malovaný, strohý nebo plechový), jak nás má rád biskup a zda se někdo hlásí k odklízení sněhu“, se stal centrem Ježíš. Je to trochu podobné současnému podnikání v církvi: začneme-li od Ježíše, přichází od něj i to ostatní. Velikost Janova, řekl později zase papež Benedikt XVI., nevězí v tom, že nedbal o hrnce, ale že natolik důvěřoval Pánu, že jemu pak Pán dával i ony hrnce. Jde o celá srdce.

Uvnitř karmelitánského řádu ale vznikly bouře. Ti, kteří mu v tom nepřáli – protože ho měli za snílka nebo za toho, kdo je usvědčuje z nevěrohodnosti –, poslali Jana „do chládku“. Proces byl rafinovaně sestrojený. Jan se vytrvale modlil o to, aby směl pro Pána hodně pracovat, pro něj trpět, aby nezemřel jako představený a aby mu Pán dopřál křivdy i od spolubratří. Na konci jeho života se objevili mezi odpůrci i jeho žáci. Ve všem ho tedy Pán důsledně vyslechl. Když ho pak Pius XI. prohlásil za učitele církve, uvedl při tom: Každé písmeno jeho hlubokých spisů jako by bylo neseno Beránkovou krví, jež radostně protékala srdcem Janovým. A jeho slavný text Za noci temné pěkně překládá biskup Josef Hrdlička.