Vánoce mají své kouzlo, které uznávají i tvrdí materialisté: ozdobený stromeček, pod ním dárky, rozzářené oči dětí, koledy zpívané nad betlémem, setkání s přáteli. Poezie vánočního času je ovšem jakousi ozdobou, barevným doprovodem božského Světla, které z Betléma proniká i sebevětší tmou: do našeho světa, do našich radostí i bolestí přichází Boží Syn, aby s námi prožíval náš život s jeho nevypočitatelnou pestrostí a proměnlivostí – a přinesl nám pravdu a naději, které nejsou z tohoto světa.

Přišel nenápadně a tiše do chudého příbytku na okraji římské veleříše, ale světlo, které zářilo nad betlémskou stájí, stále proniká tmou nejen naší doby, ale i té budoucí. Je to vtělený Bůh, který vzal na sebe celou tíhu životů nás všech, aby nám otevřel cestu z času do věčnosti, ze smrti do života. To je základní pravda, kterou nemohou zastínit sebekrásnější dárky pod vánočním stromkem, a je nedílnou součástí Božího plánu spásy. Ten se naplňoval v jeho Synu, aby hlásal příchod Božího království, uzdravoval mnoho nemocných, vzkřísil mrtvé a měl s lidmi soucit – bylo mu přece „líto zástupů“. V Getsemanech pak prožívá smrtelnou úzkost, je přibit na kříž, ale božsky vítězí nad smrtí, zjevuje se svým učedníkům a provází dva poutníky, ke kterým se připojil cestou do Emauz.

Podobně provází na jeho pouti každého, kdo vyznává jeho božskou moc, sílu a lásku. Přemohl smrt za nás za všechny a každému, kdo v něho věří, posílá Ducha světla a lásky, který vše oživuje a dává sílu, aby jako věřící mohl vydávat svědectví. Takovým svědkem má být každý z nás, pokud jsme naplno otevřeni radostné skutečnosti, že nás stále provází božská láska ve Slovu, které se stalo tělem. Nelze tedy dávat přednost vánočnímu času před velikonočním, neboť jde o jedinečný projev Boží lásky k nám lidem.