Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Přílohy|Arcidiecézní charita Praha - Pomáhejte nám pomáhat|Před operací se v Buikwe modlí

Před operací se v Buikwe modlí

7. 12. 2021

Tisk

Zeptali jsme se někdejších praktikantů medicíny i expertů hostujících v České nemocnici sv. Karla Lwangy v Buikwe: Jak si mohou lidé, kteří nikdy Afriku nenavštívili, představit vesnickou nemocnici v Ugandě? Jaké vzpomínky vám utkvěly v paměti?

image:Image Před operací se v Buikwe modlí
Řada českých mediků a lékařů se na čas stala součástí charitní mise v Ugandě. Snímek archiv Josefa Borovky

Eva Brejchová-Kuncová

V běžné ugandské vesnické nemocnici je vše omezeno na úplný základ. Chybí tam i pro nás už naprosto samozřejmé věci, jako je ložní prádlo, toaletní papír, mýdlo. Vše si musí pacient obstarat a donést do nemocnice sám, popřípadě za pomoci rodiny. Neexistují ani nemocniční jídelny. Jídlo se v nemocnici prostě neřeší. Buď je pacientovi přinesou z domova, anebo se vaří přímo v areálu nemocnice na provizorních ohništích nebo vařičích. I o špinavé prádlo se musejí postarat sami. V areálu běžně potkáváte ženy ohnuté k zemi, kde perou v lavoru prostěradla a oblečení. Často není poznat, zda je to sám pacient, který je schopen se o sebe postarat, nebo rodinný příslušník.

Rozhodně při vstupu do nemocnice necítite „nemocniční smrad“ z dezinfekcí. Nad postelemi visí moskytiéry proti komárům, kteří přenáší malárii. Často se také stane, že dojdou léky, rukavice, obvazový materiál, jehly. A v horším případě zásoby krve. Chaos ve zdravotnické dokumentaci, který zde panuje, je ale za hranou. Často k nám přijela pacientka z jiné nemocnice a dostali jsme tři ušmudlané řádky. Zbytek jsme si buď museli domyslet, nebo se vyptat přímo pacienta.

Západní nemocnice by se zde přesto mohly inspirovat. Například v zapojení rodiny do péče o své nemocné. Neexistují návštěvní hodiny, doprovod je s pacientem celý den a personálu nepřekáží. V nemocnici často i spí, a mohou tak podpořit svého nemocného v těžkých chvílích nemoci. Pokud v Africe umírá pacient v nemocnici, nikdy není sám.

Nikdy nezapomenu na osmnáctiletou rodičku, kterou jsme při příchodu rutinně testovali na HIV. Test vyšel pozitivně, ale rozhodli jsme se jí to sdělit až po porodu. Bohužel o dvě hodiny později porodila mrtvé dítě. A najednou tam stojíte, koukáte se na osmnáctiletou holku, držíte její mrtvé dítě a už vůbec nevíte, kde vzít sílu na to, jí sdělit, že k tomu je HIV pozitivní.

Ondřej Kráčmar

Česká nemocnice v Ugandě se ve své podstatě od našich zásadně neliší. Lidé, kteří do ní přicházejí, vyhledávají v první řadě pomoc, a tuto zde také nalézají. Rozdílů je zároveň nepřeberné množství: počínaje rozdílným spektrem nemocí přes technické a materiálové vybavení, rozpočet, poměr pacientů na jednoho zdravotnického pracovníka, časovou a místní dostupnost zdravotní péče, množství administrativní práce, úroveň důvěry a konče vzděláním a edukovaností pacientů. Nejvíce mne překvapilo, že úroveň medicínských znalostí místních lékařů je srovnatelná s tím, co dnes v západní medicíně považujeme za standard.

Ve vztahu pacient-lékař vládla v Buikwe dle mého soudu obecně vyšší důvěra a především ze strany rodinných příslušníků jsem pociťoval nižší stupeň agresivity, než se kterým se čas od času setkávám u nás. Co se mi v Buikwe zamlouvalo, byl vlastní život, kterým celá nemocnice žila. Jakýsi duch, který nás po celou dobu provázel. Pacienti, sestry, lékaři, sanitáři, příležitostně příbuzní i mnozí další se společně ráno při vizitě bez ohledu na vyznání modlili, aktivně se zúčastňovali pravidelné bohoslužby v nemocniční kapli, poslouchali edukační přednášky na rozličná témata od infekčních chorob po finanční gramotnost, či se jinak vzájemně podíleli na chodu nemocnice nejenom jako zdravotnického, nýbrž i edukačního, kulturního a náboženského zařízení.

Josef Borovka

Jako zdravotník, který vyjede na humanitární misi, samozřejmě v první řadě vidíte utrpení a nemoci. Jelikož se v Buikwe jednalo o mou druhou misi v Africe, tak byla překvapení spíše profesního rázu, jako například četnost porodů či konfrontace některých postupů tradičního léčitelství.

Metodikou a možnostmi je naše evropská medicína skutečně velice napřed. Ale v čem hluboce zaostáváme, je bezprostřednost lékaře a pacienta vůči sobě samotným a v menší míře byrokracie. Rovněž se mi zamlouvala flexibilnost místního zdravotního personálu. V Čechách máte chirurga, internistu, gynekologa a lékaře infekčních nemocí, v Buikwe máte jednoho doktora. Samozřejmě odborností se nemůže rovnat jednotlivým specialistům, ale ze všech oborů musí znát dostatek, aby zvládl vyřešit základní a kritické problémy.

Zažil jsem zde svou první operaci v životě. Asi po měsíci dennodenních asistencí u císařských řezů, kdy jsem do výkonu zasahoval více a více, mi byly svěřeny otěže operace. Dodnes si velice dobře vybavuju pocity, kdy jsem otevřel dělohu a malého chlapečka začal vytahovat ze „schovky u maminky“. Dobře si vzpomínám i na ten pohmatový vjem při mém manévru rukou, rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků z Afriky. Vše dobře vyšlo, klučina byl zdravý a doufám, že pobíhá v Buikwe dodnes.

Jaromír Matějek

Jak si mohou lidé, kteří nikdy Afriku nenavštívili, představit vesnickou nemocnici v Ugandě? Mohou si ji představit jakkoliv, ale přímému kontaktu se nic nevyrovná. Překvapilo mě, že etické otázky, které si klademe v Evropě, jsou prakticky stejné jako ty v Africe. Koho, kdy a jak léčit, co má nebo nemá smysl, jak je to s placením péče a tak podobně. Naplňoval mě tam větší pocit smysluplné práce a vděk pacientů.

Občas si vzpomenu na chlapečka, asi tři roky, který měl tzv. dětskou cukrovku. To je náročná nemoc i u nás. Ale snad to zvládá. Už by mu mělo být třináct let.

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou