Sr. Vojtěcha Zikešová, generální představená, Františkánky Marie Immaculaty 

Pandemie přerušila má občasná setkávání s Dušanem, při kterých jen pomálu hovoříme o počasí. Naše hlavní téma bývá hledání Hospodina, konfrontace našeho světa s tím duchovním a rozdílné prožívání víry. Dušan žije již devatenáct let svoji víru, a to nekompromisně. Modlí se, čte Bibli, a pokud to dovolí okolnosti, přijímá svátosti.

Přesto ještě nikdy nebyl na klasické bohoslužbě. Ani naše setkávání není možné vždy a tak, jak bychom si přáli, je totiž ve vězení. Dušan nenalezl ve svém mládí smysl života, nenáviděl církev a její představitele, což vyústilo až do jeho krutého trestného činu, za který dostal doživotí. Krátce po zatčení prošel konverzí, přijal svátosti a mohl se konečně – podle svých slov – poprvé v životě svobodně nadechnout. Dušan mi dokazuje, že svoboda není věc vnější, ale vnitřní. Při našich rozhovorech je mi příkladem, kdy se během povoleného tříhodinového rozhovoru ptá, jak se nám sestrám daří, nestěžuje si a svůj trest přijímá jako pokání.

Luboš Hošek, ředitel Dívčí katolické střední školy v Praze 

Pavel byl osmák ze skupiny jiných osmáků a osmaček, které jsem měl v jedné z mladoboleslavských základních škol společně učit náboženství od 1. září v čerstvě svobodné době roku 1990. Nikdo z těch děcek do té doby o Pánu Bohu neslyšel. Pavel si podal přihlášku na střední školu v oboru Kuchař-číšník, na náboženství se chtěl podívat jen ze zvědavosti.

Ke konci školního roku, někdy na jaře 1991, jsem s celou tou rozmanitou skupinkou jel do Ústí nad Labem na diecézní setkání mládeže. Posledním bodem programu bylo vystoupení misionáře z řádu bílých otců. O své misii na Ukrajině mluvil lámanou češtinou, sotva srozumitelnou, ale v sále zavládlo ticho, elektrizující pozornost, cosi v nitru většiny přítomných bylo osloveno. Jediné, co mi ve vlaku cestou zpátky Pavel řekl, bylo, že ho z celého setkání zaujal nejvíce právě ten zadrhávající misionář. „Budu knězem,“ řekl dokonce čerstvě věřící osmák. Nerozmlouval jsem mu to – byl by to zázrak, kdyby i po čtyřech letech mezi servírkami ještě takto uvažoval. Nicméně – víru zachoval, nechal se pokřtít, byl biřmován, krátce po něm i jeho maminka. Dnes už vícero let slouží jako kněz v litoměřické diecézi. Neuvěřitelné, Bohu díky!

Jana Sieberová, vedoucí a vrchní sestra, domácí hospic Duha Hořice 

Sněhová nadílka byla tu zimu velmi štědrá. Vařila jsem teplý čaj pro přátele, kteří se v hospici scházeli k modlitbě. Pochybovala jsem, zda někteří přijedou, protože silnice byly velmi namrzlé. Jeden manžel přivezl svou ženu, ale zůstal sedět sám v autě. Šla jsem mu nabídnout čaj a pozvat ho mezi nás. „Víte, já na to modlení nejsem, raději tady počkám.“ – „Tak se nebudeme modlit,“ odpověděla jsem. „Dobrá, tak jenom na chvilku.“ Večer rychle uběhl a lidé se chystali domů. „Můžu někdy přijet znovu?“ ozval se k mému překvapení tento muž. „Jistě, budeme se těšit.“ S manželkou poté začal navštěvovat modlitební společenství pravidelně. Za dva roky přijal svátost křtu a zapojil se do farnosti jako kostelník. Jiný příběh začal prosbou: „Náš taťka je na intenzivní péči, prý asi zemře. Prosím, navštivte ho. Od smrti mamky do hospice rád jezdil.“ Při cestě do fakultní nemocnice si vybavuji doprovázení ženy, která si přála přivolat kněze.

Za pár hodin po udělení svátosti nemocných pokojně odešla. Manžel nad tím celé roky přemýšlel. Když jsem otevřela nemocniční pokoj, přes spleť hadiček a přístrojů jsem ho poznala. Pevně mi stiskl ruku a začal plakat. Věděla jsem, že je již připraven přijmout svátost křtu. Jaké bylo naše překvapení, když za pár dní došlo ke zlepšení zdravotního stavu a on se za tři měsíce vrátil domů.

Elva Frouz, jáhen, spolu se svou ženou a okruhem přátel provozuje Dům Komunity Noe v Holostřevech 

Je mi pět nebo šest, je pátek večer, jedeme s tátou na naši chalupu. Když se za lesem otevře louka, leháme si do trávy. Slyším šumavské ticho.

A najednou se něco stalo. Jako kdyby úplně všude okolo a zároveň úplně hluboko ve mně znělo – co vlastně? Ušima není slyšet žádný nový zvuk a oči také vidí to, co viděly předtím. Přesto vím, naléhavě cítím, že je tady s námi nějaká jiná skutečnost, síla, která mě přivádí k úžasu. Nemá pro mne v tu chvíli ještě žádné jméno, doma jsme o Bohu nikdy nemluvili. Dýchám tedy okamžik za okamžikem, čas plyne jinak, jestli tedy vůbec plyne. Než se všechno vrátí zpátky – zas tráva, hvězdy, ticho, jakoby nic. Rád bych řekl tátovi, že se něco nesmírně důležitého stalo, ale chybí mi slova. Mlčím tedy a vnímám, že jsem jiný, než jsem byl ještě před chvílí.

Ten prožitek se vracel – obvykle v tichu, v samotě, někdy kolem ohně s přáteli, nejčastěji pod širou oblohou. Až někdy kolem maturity jsem s překvapením objevil mladé lidi, kteří věděli, o čem mluvím – a říkali, že jsou křesťané. Časem jsem se mezi nimi stal katechumenem a nechal se pokřtít. Zkušenost živé přítomnosti Lásky mě od té doby vede dál a dál...