Narodil jste se před šedesáti lety v plzeňské čtvrti Doubravka. Jaké bylo vaše dětství?

Bylo docela dobrodružné. Rodiče se brali v náročné době v roce 1951 a já jsem se narodil po dvou sestrách k desátému výročí jejich svatby. Tatínek byl sportovec a pekař. Poté co obnovil rodinné pekařství, které utrpělo při válečném bombardování, mu byl podnik v roce 1948 komunisty vyvlastněn a on se rázem stal z chlebodárce nepřítelem lidu. Nakonec mu bylo povoleno dělat mistra odborného výcviku na učňovských školách. Když mi bylo pět let, vyvlastnili nám na základě demoličního dekretu dům a my se odstěhovali do malého bytu k babičce. Rodiče pak dům odkoupili zpět, ale museli ho vlastníma rukama zbourat a znovu vystavět. Ve volném čase, téměř bez prostředků.

Předpokládám, že o vás v té nelehké době pečovala babička.

Babička Anička byla mojí životní oporou. Pocházela z rodiny odsunuté ze Sudet, často jsme cestovali na hroby jejích předků. To mi zůstalo po celý život: starat se o hroby a propojovat generace. Neměli bychom zapomínat na naše předchůdce.

Vaše rodina se otevřeně hlásila k víře, vy sám jste ministroval. Jak to vaše okolí tehdy přijímalo?

„Hele, ministrant!“ pokřikovali někteří spolužáci, i kámen vzali do ruky. Děti se musejí nějak vyrovnat s odlišností jedince, ale že se k útokům připojili i někteří učitelé, bylo odporné a nepochopitelné. Ve čtyřech letech mě pater Josef Mixa oblékl do ministrantského v kostelíku sv. Jiří a ten zůstal mým prostorem ticha a setkání s Bohem dodnes.

Byl jste jedním z těch, kteří za komunistického režimu nemohli kvůli původu rodičů a víře studovat. Co jste dělal?

Jako dítko, které se nesmí z třídních důvodů vzdělávat, jsem nastoupil na zemědělské učiliště do Nečtin, obor chovatel ovcí. Mými spolužáky a kamarády se stali synové bačů z celé republiky, většinou čisté, neposkvrněné charaktery. Moc se mi líbilo být bačou a zůstal bych jím po celý život.

Nakonec jste se nestal bačou, ale zemědělským inženýrem.

Tatínek s velkým sebezapřením, protože byl stále v hledáčku krajského komunistického tajemníka, učinil jisté zbrzdění svých aktivit proti režimu. Takže jsem nakonec mohl studovat na střední zemědělské škole ve Stříbře a poté na Vysoké škole zemědělské v Praze. Jenomže otec byl v té době z politických důvodů uvězněn, jeho „pokání“ zkrátka dlouho nevydrželo. Já zase odmítl vstup do komunistické strany, takže to s mým studiem vypadalo všelijak. Pomohl mi ale tamní pedagog, docent Skřivan, který stopil mé špatné kádrové posudky. Musel jsem mu slíbit, že udělám vše pro vynikající výsledky, a on mě zaměstnal na katedře, protože jsem jinak zůstal bez zdrojů. Díky němu jsem mohl studia zdárně ukončit a stal se ze mě specializovaný zootechnik. Hospodin to tak chtěl a na svého přítele kantora nikdy nezapomenu.

Jaká byla cesta od zemědělství k Charitě?

Předznamenala ji asi už moje vojenská služba v Havlíčkově Brodě. Panovala tam šikana slabších jedinců a mně svědomí nedalo, abych je nebránil. Po vojně jsem v roce 1986 nastoupil jako zootechnik v JZD Vítězný únor v Červeném Hrádku kousek od Plzně, moje první pracoviště bylo v Horomyslicích. Tehdy to byla organizace s velmi prorežimním vedením. V Červeném Hrádku jsem měl tu „čest“ vyslechnout 17. července 1989 legendární projev Milouše Jakeše, odsuzující petici Několik vět. Dnes se nad záznamem toho zmateného proslovu mnozí chechtají, ale tehdy to byla bohužel realita a nic k smíchu. Po listopadu 89 jsem byl zvolen místopředsedou družstva a dostal na starost jeho transformaci.

Pořád mi ale není jasná ta souvislost s prací pro Charitu.

V dubnu 1989 jsme se vzali s mojí ženou Lenkou a 19. října téhož roku zemřel na embolii v 64 letech v plzeňské fakultní nemocnici můj táta. Sám, v noci, opuštěný. Měsíc před koncem nadvlády komunistů, kteří mu tolik komplikovali život. Těšil se na potomka, já byl na vojenském cvičení a nikdo nás k němu nezavolal. Přišel jen telegram, že zemřel. Tečka. Tehdy jsem si začal klást otázky. Proč nemůžeš člověka, kterého miluješ, doprovodit ke konci jeho pozemského života? Být s ním, když tě potřebuje? A jak pomáhat těm, kteří bez pomoci nemůžou dál? Dalším podnětem byl můj pracovní úraz při úklidu slámy. Uvolnil se mi segment páteře, ve stejném místě jako otci před pár lety. Snažil jsem se bolest přemáhat, ale pak mi začaly ochrnovat nohy a musel jsem na okamžitou operaci. Nikdo nevěděl, jestli budu chodit. Ležel jsem v nemocničním pokoji a hádal se s Hospodinem. Zlostně jsem tahal za nohavice pyžama a nehybné nohy nechával bezvládně padat zpátky na postel. Najednou se mi v dolních končetinách rozlilo horko. Vyšetření ukázalo, že se mi vrací do nohou život, nervový uzel se nějak uvolnil. Levá sice zůstala necitlivá, ale chodím. Tehdy jsem pocítil obrovskou pokoru a vděčnost, touhu žít a sílu do práce. Rehabilitoval jsem ze všech sil a chtěl se vrátit na farmu do Červeného Hrádku. Ale Hospodin určil jinak. Jeho poslem byl Josef Žák, tehdejší generální vikář čerstvě založené plzeňské diecéze, vyslanec biskupa Františka Radkovského.

S čím za vámi přišel?

Abych pomohl při vzniku Diecézní charity Plzeň a postavil se do jejího čela. „Biskup Radkovský potřebuje silné spolupracovníky,“ přesvědčoval mě. Ale já si nějak neuměl představit, že opustím zemědělství, které jsem považoval za mnohokrát odpíranou životní volbu. Dokonce jsem si sepsal jakousi oponenturu o patnácti bodech, proč nemůžu pracovat v církvi. Josef si přišel pro odpověď a já mu všechny ty body přednesl. Josef mlčel a usmíval se. Poměrně dlouho. Pak se mi podíval do očí a řekl: „A co vděčnost?“ Tehdy jsem pochopil, že mi Hospodin určil nelehkou cestu, abych se přerodil ze zootechnika, který svou práci miloval, do čehosi, co bylo naprosto neuvěřitelné, neuchopitelné. Charita v diecézi do té doby neexistovala jako celek, jen lokální dobrovolné Charity. A tak jsem Josefovi řekl ano. Před biskupa Františka jsem pak předstoupil s tím, že nevím, co nabídnout, ale ctím symboliku prázdné nádoby. A jestli to Bůh chce, uzdravil mě a postavil na nohy, ctím jeho přání a jdu do toho. Od 1. listopadu 1993 jsem se tedy stal ředitelem nově zřízené Diecézní charity Plzeň.

Mohl by v čele Charity stát někdo, kdo by neměl víru? Dovedete si to představit?

Kdybych neměl víru, musel bych být už zcela vyčerpaný a nepoužitelný. Není lehké mít před očima ty neustálé otazníky: Sestavíme ty dobré týmy? Jak to zaplatíme? Peníze jsou nestabilní a je tu spousta jiných bolestí, nejen personálních, a pak to všechno uhájit… Opravdu jsem přesvědčen, že Bůh si mě připravil, nechal mě zdrtit až na dno a pak mi dal velkou šanci, ale hlavně mi poslal mnoho dalších lidí do společné služby. Díky nim všem je to cesta lásky a naděje, služby, která má hluboký smysl. Držím se podstaty kříže, který mám v kanceláři od svého biřmovacího kněze Antonína Hýži. Někdy cítím, jak po kříži šplhám k Hospodinu, a vím, že mi dá sílu. A tu by člověk bez prožitku, že žije s Bohem, nenašel.

Mnoho klientů Charity najde Boha právě až tehdy, když začnou přijímat charitní služby. Čím si to vysvětlujete?

Jako charitní pracovníci jsme povinni obrazně zout si boty, zout si i ponožky a s velikou pokorou přistupovat k životu každého člověka. Bůh má zájem spasit každého a my bychom měli tuto cestu otevírat. Můžu dosvědčit, kolik lidí se obrátilo k Bohu v posledních dnech svého života, protože jim dal šanci, daroval jim velkou lásku. Viděl jsem smíření znesvářených u smrtelné postele. Zažil jsem vděčnost potomků, jejichž rodiče odešli smíření s Bohem. Pracujeme i s maminkami, které hledají svou cestu k mateřství a ke svým dětem. Hledáme práci, obydlí, důstojný život pro ty, kteří se ocitli na okraji společnosti. A tam všude je Boží láska viditelná, možná víc než jinde.

Už léta se angažujete za KDU-ČSL na politické scéně, přitom politika nemá v poslední době právě nejlepší morální kredit.

Když někdo tvrdí, že politika je svinstvo, odpovídám: Ne, politika není svinstvo, jen mnohé svině jsou v politice. A proto je důležité, aby tam byli také lidé, kteří mají pevné postoje a nedají se koupit. Setkal jsem se se snahami přinutit mě k určitému jednání pod naznačenou pohrůžkou, že jinak nedostanu peníze na Charitu. V takových případech se ze mě stává bagr: tak to udělejte, poškoďte službu lidem a já to budu veřejně prezentovat. Naštěstí tato jednání byla ojedinělá, šlo o mnoho jiných zásadních témat. Je důležité dívat se do zrcadla poznání, umět se případně omluvit či bránit, žít srozumitelně ve svých postojích a hledat spravedlivý konsenzus.

Jak jste se vy a váš diecézní charitní tým vypořádávali s náporem pandemie?

Najednou nastala úplně nová příležitost proměnit zažité vztahy a otevřít se Božímu milosrdenství. V jednu chvíli onemocněly dvě třetiny týmu, přesto se projevila obrovská síla lidí, kteří našli nové cesty, přicházeli dobrovolníci z řad studentů a kněží. Ještě před možností očkování odcházeli na věčnost kvůli nákaze naši klienti zejména z domovů pro seniory, to bylo velmi bolestné. Prošli jsme novou lekcí pokory.

Jak si představujete další směřování Diecézní charity Plzeň a svého nástupce na postu ředitele?

Toužím, aby můj nástupce nebyl jen technicky dobrý manažer, ale aby miloval své lidi, kteří mu byli svěřeni, a byl schopen se za ně postavit. Aby spolupracoval s ostatními diecézními Charitami a byl odborníkem s nasazením za zlepšení legislativy ve prospěch služby potřebným. Myslím, že už není moc prostoru, aby Charita za každou cenu dál rozšiřovala spektrum svých služeb. Mementem dobré Charity je, aby byla žijící a sloužící láskou, kde Bůh má svoje místo. Jak to vyplývá z jejího loga: paprsky světla vycházející z kříže. Věřím, že Bůh zná správné cesty. Není toho v mém životě málo, za co děkuju. Jsem šťastným manželem, otcem a dědečkem, zažívám sílu rodiny. A nezapomínám ani na všechny přátele a lidi, které nosím ve svém srdci. Všichni jsou velkým darem.

JIŘÍ LODR se narodil 11. července 1961 v Plzni. Od 1. listopadu 1993 je ředitelem Diecézní charity Plzeň. Dále je členem Rady Charity České republiky a prezidentem České rady sociálních služeb. Opakovaně působí jako zastupitel města Plzně za KDU-ČSL, je předsedou Potravinové banky Plzeň a členem předsednictva České federace potravinových bank. V roce 2008 ho papež Benedikt XVI. ustanovil Rytířem řádu sv. Silvestra a v roce 2013 mu bylo za podíl na plzeňských sociálních službách uděleno ocenění města Plzně Zlatý Anděl.