Jde o komplex protisměrů, které vyžadují dominantní a pozitivní ukotvení, aby nás „negativní střely“ nevyvedly z rovnováhy. Současně musí spolupracovat osobní kázeň, duševní hygiena, aktuálně zakoušený vztah s člověkem, na něhož se těším, radost ze smysluplné práce – a poctivá, pravidelná modlitba.

Je rovněž výsadou člověka, jenž dbá o duchovní „výdobytky“ (o ty, co se osvědčily napříč předchozími staletími), že uléhá na lůžku předchozí večer pokojně: odpustil těm, kdo smýšlejí odlišně, dokázal nepospíchat před Boží tváří v osobní modlitbě a jeho poslední vjemy z předchozího dne nepatřily dunivě znějícímu reproduktoru s hudbou nebo roztrpčenosti nad mdlou knihou.

Mluví-li se o kázni, neznamená to, že se natahuje „drát“ vůle, dokud nepraskne. Ale ten, kdo má své srdce zakotvené v Tom, kdo je pro něj absolutní, nenahraditelný a pokoj přinášející, má pak větší odvahu si své hodnot y podle této důležitosti uspořádat. A také může říci: Tímto se nebudu zaobírat, toto nebudu pouštět pod svou kůži, tomuto „nesednu na lep“, neboť spekulováním o tom stejně situaci nevyřeším. Možná že bychom se takto přiblížili k pojmu, který užívá svatý Ignác: indiference. Protisměry na mne dopadají, ale já vzdychám v Pánu: stále znovu a znovu mu předkládám nesnáze, takže zakořenění v Něm se nakonec stává plnějším a vitálnějším nežli ony dopadající „jobovky“.

A proto také tomu, kdo nám přizná, s čím po ránu zápasí, bychom neměli hned povýšenecky vysekávat spletité rady. Možná že zaposlouchat se do jeho sdělení (což neznamená vydírat se jeho vleklými pocity) je prvním předpokladem, jak nabude větší jistoty, že situace je řešitelná.