Je to už víc jak 40 let, kdy jsem v Alžírsku, na okraji Sahary, pracoval jako terénní veterinární lékař. Pomáhal jsem tehdy v zemi likvidovat nebezpečné nákazy zvířat. Byly to především parazitární a infekční nemoci přenášené ze zvířat na lidi. Každé jaro jsem pravidelně vakcinoval a odčervoval kočovná stáda Nomádů rozmístěná na okraji Sahary.

Aby nějaká ovce nedostala opakovaně vpich, patron, majitel stáda a šéf rodinného klanu v jedné osobě každou naočkovanou ovci označil barvou na čele. Jednou se nám stalo, že značkovací barva došla a my měli naočkovat ještě půlku stáda. „Co teď?“ zoufal jsem si. „Žádný problém, doktore,“ mávl patron rukou, sebral hromádku ovčího trusu a uhnětl z ní váleček. „Na co čekáš? Pokračuj!“ Dával jsem si pak pozor, aby se patron o mně neotřel svou značkovací rukou.

Stádo jsme šťastně naočkovali a následovalo tradiční posezení. Ještěže jsem měl vždy u sebe bidon s vodou a desinfekci. V oblastech polopouští se s vodou šetřilo více než se zlatem. Voda se používala především k vaření a rituálnímu omývání před pravidelným modlením. Lehl jsem si k voňavé kávě na kobereček a těšil se na první doušek, když patron na mne zavolal: „Nepij to, spálíš si jazyk!“– „Mně se to nezdá moc horké,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ukaž,“ patron mi vyrval z ruky hrníček a strčil do něj tmavohnědý promaštěný kontaminovaný „značkovací“ prst. Smutně jsem sledoval, jak se na hladině kávy leskne mastnota z ovčího trusu s milióny vajíček parazitů a bakterií… Věděl jsem, že odmítnutím nabízeného nápoje bych smrtelně urazil nejen jej, ale i celou jeho široce rozvětvenou rodinu. Nadechl jsem se, pohlédl k nebesům a jedním lokem jsem do sebe kávu hodil.

Díky Bohu i tentokrát vše proběhlo bez následků. Bůh nám neslíbil, že nás uchrání všech nepříjemností, ale že v nich bude s námi a provede nás jimi.

Čtenář ZDENĚK ze Vsetína

Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz