Kdy se začal rodit váš vztah k dějinám umění?

Vyrůstal jsem na půl cesty mezi Břevnovským klášterem a Pražským hradem, to byl první podnět. Už jako školák jsem chodil do Obrazárny Pražského hradu a hodně jsem také četl. Když mi bylo dvanáct, rozeznal jsem Veroneseho od Tintoretta. Ten vztah se pak začal vytvářet od puberty s tím, že bych to snad jednou mohl dělat.

Bavíme se tedy o době v závěru komunistického režimu. Jak tehdy probíhala péče o památky?

Tehdejší situace, kdy nefungoval trh a vládla tu jedna strana, měla velká negativa. Například šlo direktivně rozhodnout jakoby ve veřejném zájmu a třeba zbourat historický Most. Tahle fatální ztráta byla přeplácnuta obrovskou akcí přesunu gotického kostela. Obecně lze říci, že památky za socialismu byly podfinancované a v tichosti chátraly. Na druhou stranu právě díky neexistenci volného trhu a tlaku na využití každého čtverečního metru řada staveb nešla k zemi ani nebyla zcela bezohledně přestavěna. Po 40 letech devastace je tak v mnoha případech bylo možné ještě zachránit. Na Západě v té samé době zanikla spousta staveb prostě proto, že to někdo potřeboval pro svůj podnikatelský záměr. Takže málokdy je něco černobílé.

Ideologie v tom nehrála roli?

V tom, jak chátraly například domy na Malé Straně v Praze, asi žádná ideologie nebyla. Ideologický problém to mohl být třeba ohledně domů, které tady zůstaly po Němcích. Tam mnoho staveb i celých vesnic s kostely a hřbitovy zaniklo, protože byly připomínkou německé minulosti – a krom toho nebyl nikdo, kdo by o tuto část minulosti pečoval. Pak přišla snaha zařadit vše někam do inventáře s provedením soupisu majetku. Komunisté totiž dobře věděli, že ty věci mají hodnotu, takže snahou bylo něco uchovat. Každopádně si nemyslím, že by tomu bylo jako v Sovětském svazu, kde třeba kostel Krista Spasitele odstřelili opravdu záměrně, jako součást proticírkevní kampaně.

Dnes už je situace naštěstí jiná…

Ano, mnoho památek se opravilo, ale rozhodně to není žádná zlatá éra. Stavby se někdy nechávají zchátrat do podoby, kdy už se nedají zachránit. A dochází i k naprosto zbytečným demolicím – viz Kozákův dům na Václavském náměstí a sousední secesní tiskárna. Tyto stavby v srdci Prahy musely jít k zemi, aby na jejich místě vznikla jakási parodie architektury. Problematický je i celý vývoj kolem Masarykova nádraží. Domy postavené před rokem 1800 zanikají možná méně než stavby pozdější, ale zachází se s nimi někdy docela brutálně. Trpí i spousta barokních statků a zámečků, protože majitel se o ně zkrátka nestará. Hodnota památkových objektů, nejen ta kulturní, ale i ekonomická, se u nás silně podceňuje, zejména ve větších městech. Naopak na venkově nyní často vidíme snahu místních samospráv zachránit své kulturní dědictví, tedy paměť místa, k němuž mají lidé vztah a vědí, že je základem jejich identity.

Má umění kromě estetického zážitku také formativní vliv?

Záleží na věku. Umění má obrovský vliv, když člověk dospívá. Formativní ve smyslu, že vytváří pohled na svět. Když si pak člověk vnímání světa nějak zaběhne, už si asi neřekne: ono je to vlastně o mně. Zkrátka už má jiné všednodenní starosti a umění ho nechává chladnějším.

Nicméně památky starých mistrů s náboženskou tematikou dokážou zaujmout kdekoho. Je v nich něco duchovně přitažlivého.

Staří mistři většinou směrují diváka k hlubšímu prožitku, ale nejsem si jistý, že je to nutně náboženský prožitek. Člověk může dospět k religiózní zkušenosti před krucifixem, ale třeba i za úplně jiných okolností. Náboženské téma může být jenom katalyzátorem. Já vnímám staré umění především jako odkaz dávno mrtvých lidí, kteří se snažili předat nějakou zprávu současníkům i dalším generacím. Znění této zprávy si každý může domýšlet a formulovat sám.

Dnes se často řeší obnova odstraněných pomníků.

Je samozřejmě těžké dosáhnout konsenzu, ale bývá dobré vrátit se ke stavu, který byl pro dané místo ideální a který byl z nějakého důvodu násilně zrušen. Příkladem je Staroměstské náměstí s Mariánským sloupem. Pro mě bylo částečné obnovení podoby Staroměstského náměstí naprosto racionální. A nemyslím si, že by to souviselo s náboženstvím. Mluvil jsem s lidmi, kteří nechodí do kostela, a přesto se jim to líbilo. Prostě je to památka, která v daném prostoru byla, dávala mu smysl významový i kompoziční, a která tam chyběla. Mimochodem, osobně bych nechal v původní podobě znovu postavit i severní část Staroměstské radnice, zničenou na konci války. Měli bychom se prostě vracet k tomu, co tam architektonicky sedělo. A neměli bychom si být jistí, že vždycky vymyslíme něco lepšího. Nevymyslíme, neshodneme se na tom. Co se ale týče pomníku Radeckého, myslím, že se na Malostranské náměstí prostě nehodil. Problematické je to i významově – jde o sochu člověka, který byl po revoluci v roce 1848 administrátorem výjimečného stavu v Lombardii. Padly tam stovky rozsudků smrti, popravili i kněze. Přijde mi scestné, že by zrovna tenhle člověk měl mít sochu před parlamentem.

Může architektura působit psychologicky?

O tom právě nyní se studenty přemýšlíme a je to jeden z předmětů, který nově vyučuji. Není o tom, jak architektura přímo působí na člověka, spíš se snažím podat základní informaci, jak vnímáme svět kolem nás, jak vnímáme barvy, tvary, prostředí. Snažím se vysvětlit základní principy vnímání a odpovědět na otázku, do jaké míry se dá na architekturu aplikovat teorie vcítění. Na konci 19. století to byla velice vlivná teorie. V podstatě říká, že když vidím architekturu, skutečně ji vnímám tak, jako bych se do té stavby vciťoval, jako kdybych ji přímo útrobně spoluprožíval. Ve 20. století tahle představa vyšla z módy. Mně ale připadá velice nosná a stále živá.

Jak je na tom dnes moderní architektura?

Moderní architektura je strašně široký pojem. Když se budeme bavit o současné architektuře, myslím, že úžasné možnosti dávají dnešní technologie. Což je obrovská výhoda jak po stránce estetické, tak stavební. Problém je ale v tom, že to, co se u nás realizuje ve veřejném prostoru a na nejfrekventovanějších místech, jsou často projekty, které se nesnaží o nic jiného, než z pozemku vytřískat co nejvíc kubíků a vytvořit fasádu často na úrovni kýče. Lidé pak ztotožňují současnou architekturu s tím, co je nejvíc vidět, a už se třeba nepodívají do odborných časopisů nebo nesledují to, co dělají někteří kvalitní architekti na ne tak frekventovaných místech. To by mohla být inspirace i pro investory. Ale nemyslím si, že je všechno úplně špatně. V Dejvicích máme Národní technickou knihovnu. To je nepochybně dobrá architektura – a podívejte, jak to žije na piazzettě před ní! Takhle má vypadat veřejný prostor.

Co bude v této souvislosti s rozvojem měst?

Jedna stránka věci je, co může a co chce dělat magistrát, potažmo místní radnice. Druhou věcí je, jakou odpovědnost vůči městu mají velcí investoři. Spoléhat na to, že sami od sebe budou stavět tak, aby se nám rezidentům vše líbilo a bylo to v náš prospěch, je naivní. Samozřejmě existují i kladné příklady spolupráce města s investorem. Zajímavá je Ostrava, kde se díky kvalitní spolupráci obou stran snaží o přechod od hornického města k městu, které se profiluje kulturou a dokáže k tomu využít architekturu. Jenomže kolikrát se staví jenom proto, aby to vydělalo, bez ohledu na podobu a okolní prostředí. Radnice jsou často pod velkým tlakem a někdy tomuto tlaku velice ochotně ustupují. Problémem jsou i lidé, kteří mají peníze na soukromé novostavby. Někdejší typizovanou výstavbu tak často vystřídaly stavby, kde kritériem není kvalita, ale neodbornost laiků, které se stavitel přizpůsobí. Stačí se jen podívat na satelity kolem Prahy, kde je vše utopeno v průměrných až kýčovitých stavbách. Souvisí to i s tím, že u nás není družstevní výstavba rozvinutá tak jako jinde v Evropě. Málo se o tom mluví, ale v zemích jako Nizozemsko nebo Finsko vznikla řada zajímavých obytných projektů právě jako družstevní výstavba – konec konců za první republiky tomu tak bylo i u nás.

Překročíme-li hranice směrem na západ, tak i dnes jsou zřetelné rozdíly v údržbě památek a obcí…

Určitě je to ovlivněno životní úrovní a nepochybně mentalitou. Majitelé nemovitostí v Rakousku a Německu zpravidla mají na to, aby je opravili. Určitě může hrát roli i nějaké společenské povědomí – tzn. nechci vypadat jako lempl, chci mít chalupu v tak dobrém stavu jako soused. Ale myslím si, že to máme trochu zkreslené, protože existují oblasti třeba v Německu, které nejsou tak bohaté a kde to zdaleka není taková paráda. Problém jsou zejména naše Sudety, kam se přestěhovali lidé, kteří k tomu místu neměli takový vztah jako starousedlíci, a kde v 50. letech zanikly tisíce objektů. Ale řekl bych, že ten kontrast už není takový, jak býval.

Podílí se na současném vývoji dnešní způsob života?

My se čím dál víc uzavíráme ve svých bublinách a komunikujeme prostřednictvím virtuální reality. Mnoha lidem se v tom zalíbilo, stejně jako globálně působícím firmám. A tak jak vývoj stále víc akceleruje, roste tlak na osekání sociálních kontaktů a redukci člověka na individuální výrobní jednotku. Lidé by se měli víc zapojit do kvalitního života obce, ne být izolováni jenom ve svém světě. Už Aristoteles řekl, že obec trvá za účelem dobrého života. Na tom není co měnit.

Čím žije kunsthistorik kromě umění?

Když člověk dělá tenhle obor, nemá příliš možnost a vlastně ani potřebu oddělit soukromí od práce. Kamkoliv jedu, vždycky mám s sebou foťák. Když usednu k četbě, je to málokdy knížka, která by nesouvisela s tím, co dělám. A pokud už podnikám něco jiného, rád chodím do hor. A na plavecký bazén v pražském Podolí, protože je to nejen skvělý barák, ale také místo, kde se dá uprostřed města na pár hodin vypnout.

Prof. PhDr. PAVEL KALINA (nar. 1965) působí na Fakultě architektury ČVUT, kde se zaměřuje na dějiny architektury. Kromě Prahy studoval v Centru renesančních studií Harvardské univerzity ve Florencii, na Institut für Kunstgeschichte ve Vídni a jako hostující profesor působil v Center for Advanced Studies in the Visual Arts ve Washingtonu. Je autorem mnoha odborných publikací (např. Dějiny středověké architektury; Praha 1437–1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře; Hluboké město: moderní metropole jako Druhý Řím) a článků zabývajících se historickou i současnou architekturou.