Představujeme si ho, jak klečel, jak napínal uši, aby zaslechl jemný hlas svého Otce, jak v Getsemanech s rozpaženýma rukama vzýval s pomocí andělů svého nebeského Tatínka, aby od něj odňal kalich, který ho čekal.

Příliš kýče a ikonografie se nabalilo na naše představy, toho se už nezbavíme.

Z přetlaku v srdci

Ta „přistižení“ známe i ze svého života. Když jsem byl mladý, zkoušel jsem se modlit doma tak, aby o tom moji nevěřící rodiče nevěděli, ale byl jsem občas přistižen. Rodiče se divili, rozmlouvali mi to, měli snahu se mi dokonce trochu posmívat, že mi to k ničemu nebude, abych dělal něco užitečnějšího, praktičtějšího. Nevzdával jsem to, ale dával jsem si pak víc pozor a modlil se mnohem nenápadněji. Nedávno jsem přistihl naše mladé „chváliče“ u nás pod kostelem při modlitbě, když jsem zamykal kostel a procházel všechny místnosti pod ním. Mladí lidé si úplně mimo nás kněze vytvořili „společenství chval“ a scházejí se spontánně k modlitbě. Chtějí se bez „profesionálního“ vedení svobodně vyjadřovat před Bohem spolu s dalšími, cítí potřebu modlitby, přetlak, který mnozí z nás v sobě vlastně nemají.

Trochu jsem se jako řeholník zastyděl, když jsem je takto „načapal“.