Marek popisuje Ježíšův první den v Kafarnau, jeho veřejné působení poté, co se do Kafarnaa přestěhoval z Nazareta. Je to den naplněný setkáváními a završený uzdravením v synagoze. Večer o šabatu, když nastane šábesový klid, přicházejí k jeho domu zástupy. Uzdravil mnoho nemocných a posedlých. Úspěšný a intenzivní den.

Nazítří ale, když bylo po šabatu, tedy prvního dne v týdnu, se podle Marka stalo toto: „Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35)

Chceme dělat to, co ty

Učedníci ho hledají a najdou – jsou překvapeni: Co tu děláš? Co to má být? Jsou s ním jen krátce, je to na počátku Ježíšovy školy života. Určitě je zasáhlo, co zažili, ta první uzdravení a vyhánění zlých duchů. Ale nezaměnitelně a možná ještě hlouběji se jim zapsalo, když viděli svého Mistra při modlitbě, jak se celou noc promodlil.

Uchýlí se do samoty, často na horu a modlí se. Učedníci ho při tom „přistihnou“. On o tom neztrácí příliš slov, ale skrze modlitbu jistě vyvolal u učedníků velkou touhu po modlitbě. Svým příkladem učedníky přivádí k touze dělat to jako on.

„Nakazit se“ modlitbou

Když papež Jan Pavel II. při své třetí návštěvě Rakouska roku 1998 přicházel k bohoslužbě do salcburského dómu, byla naplánována krátká zastávka před svatostánkem u postranního oltáře. Zjevně úplně zapomněl, že na něj čekají tisíce lidí a televizní štáby, a strávil před oltářem dvacet minut v modlitbě. Je pro mne nezapomenutelné, jak hluboce se do ní ponořil. Modlitba druhého člověka přirozeně probouzí respekt a úctu, minimálně u lidí, kteří pro to mají aspoň trochu smysl. To je tajemství modlitby.

(z knihy Ch. Schönborna Být učedníky)