Liturgický rok se od občanského kalendářního roku skutečně liší. Ale proč? Odpověď musíme hledat v dějinách. Už od pradávna byli lidé vnímaví k rytmu přírody. Čas byl nejdříve rozdělen střídáním dne a noci, později sledováním jednotlivých fází měsíce a slunce. „Nový rok“ začínal v různých kulturách odlišně – zpravidla podle nejdůležitějších událostí jako například rozvodňování Nilu v Egyptě nebo období dešťů v Indii. Počítání času se neustále zpřesňovalo a prošlo také různými reformami, jako byl například přechod od juliánského kalendáře ke gregoriánskému v 16. století. Tuto změnu v roce 1582 doprovázel skok, kdy po čtvrtku 4. října následoval pátek 15. října. Tím se docílilo, že cyklus přírody přesněji odpovídal lidskému počítání času.

Občanský kalendář, který používáme dnes, se tedy řídí cykly, které Stvořitel vepsal do svého stvoření: střídání dne a noci, střídání ročních období, opakování rovnodennosti a slunovratu. Církevní liturgický rok sice také využívá těchto zákonitostí, ale má některá svá pravidla nebo chcete-li zvláštnosti, která se vyvíjela v průběhu staletí. Kromě slavení Velikonoc začali křesťané slavit také Kristovo narození – Vánoce (datum 25. prosince je v Římě doloženo od 4. století). A tak jako předcházela Velikonocům přípravná doba postní, tak se před Vánoce předřadilo přípravné období adventu, které sice mělo jiný charakter, ale podobnou funkci. Liturgický rok tedy vlastně každoročně „předbíhá“ běžný, občanský rok, a proto také dříve končí – nikoliv posledním kalendářním dnem, ale sobotou po slavnosti Krista Krále, která vždy připadá na neděli.

P. PETR SOUKAL, kněz hradecké diecéze studující na Gregoriánské univerzitě v Římě