Svatováclavská kaple pražské katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kaple svatoanenská v sousední bazilice sv. Jiří, zámecká kaple v Horšovském Týně či hradní kaple na brněnském Špilberku – pro tyto čtyři středověké památky vytvořila slavná manželská dvojice okna, jejichž podobu, výrobu a duchovní obsahy expozice prezentuje. Díla, která vznikala v rozmezí 60. let 20. století až počátku století 21., jsou ukázkou hlubokého dialogu přes tok času i rozvíjením poselství, pro které byla ona čtveřice kaplí vystavěna.

Okna pro katedrálu

Nejstarší z těchto realizací jsou okna pro katedrální kapli. Libenský je vytvořil v letech 1964–1968. V roce 1968 pak byla osazena. Jak v rozhovoru pro online magazín Czech design k letošním nedožitým 100. narozeninám Libenského upozornila kurátorka výstavy Sylva Petrová, „jsou považována za nejvýznamnější realizaci druhé poloviny 20. století v tomto pro národ posvátném sakrálním prostoru“. Také technicky jde o unikát – skleněný reliéf je stavován v otevřených formách, okno tedy nevzniká kombinací barevných skel v olověných rámečcích, jako tomu bylo u tradičních vitráží. Kromě dobového velkoformátového snímku Libenského, jak maluje předlohu katedrálních oken v životní velikosti 7x2 metry, zde uvidíme i tyto předlohy samotné a několik předcházejících studií.

Dvoudílné okno pro kapli sv. Anny ve svatojiřské bazilice pochází ze 70. let a jeho velkoformátové snímky doprovázejí kreslené karikatury z dob schvalování této zakázky: řeholnice na nich v úleku prchají před dodaným „moderním“ dílem vsazeným pod románské oblouky. Konečná realizace však ukazuje, že autorská dvojice zvládla svůj úkol s citlivostí nejen k historické hodnotě stavby či možnostem světla, ale i k její duchovní podstatě.

Z devadesátých, respektive nultých let pak pocházejí návrhy i realizace vitráží pro kaple v Horšovském Týně a na Špilberku. Osazení těch druhých už se Libenský nedožil, zemřel rok před dovršením projektu. Expozici doplňují jejich dvě rozměrné vitráže z majetku firmy Lasvit, se kterou oba umělci v posledních letech spolupracovali.

Kudy putuje světlo

Podle Sylvy Petrové představují okna pro chrámové prostory v díle obou těchto plodných a mezinárodně uznávaných tvůrců umělecký vrchol. „Zhostili se jich nejen výtvarně zcela svébytně, ale i neortodoxně: spíše je pojali jako obecný symbol duchovního života než konkrétní liturgie,“ podotkla kurátorka. Jejich kariéry se jinak s duchovními tématy spíše míjely – což pochopitelně odpovídalo i době; spolupráce obou začala v 50. letech skleněnou nádobou nazvanou „Miska-hlava“. Ta je k vidění v expozici, do které je Via lucis v UPM vnořena a která provází vývojem autorské sklářské tvorby u nás od poválečných let do současnosti a nese název Plejády skla. V roce 1970 vystavili pak na Expu v Ósace dvaadvacet metrů dlouhé společné dílo „Řeka života“ – reliéf z taveného skla s motivy dívčích těl unášených proudem. Libenský je například také autorem skleněného obkladu budovy Nové scény pražského Národního divadla.

Vitráže pro sakrální prostory jsou však jejich nejmonumentálnějšími díly. Titul expozice Via lucis odkazuje ke Komenskému – autoru stejnojmenného spisu. A jak vyzdvihuje kurátorka Petrová, „naznačuje sílu a stálou platnost ‚světlého odkazu‘ těchto dvou sklářských osobností“.

Via lucis. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová pro sakrální prostory v Čechách a na Moravě. Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova, od 21. 10. 2021