Bývá zvykem vést kolem Štěpána Smolena a jeho knih polemiku, zda je tradicionalista, či nikoli. Tato linka by nám ale neměla zakrýt fakt, že svou novou knihou Pominuté chvály se Smolen definitivně etabloval jako katolický spisovatel, jakých v českých zemích mnoho není.

Smolen v knize vychází od životních maličkostí: odrazovým můstkem pro jeho krátké úvahy či fejetony se stane tu velikonoční čokoládový zajíc zapomenutý od loňska, tu bloudění po slovenských Strážovských vrších, tu japonský výraz „komorebi“ pro sluneční paprsky v korunách stromů. Na těchto skromných základech pak staví hutnou nebanální úvahu, která mnohdy vrcholí v mrazivě hlubokém aforismu. Společným rysem všech padesáti črt je metoda, kdy si Smolen důsledně vybírá skutečnosti nepopulární a přehlížené, tedy „pominuté“. Na každé z těchto obtížných či trapných životních skutečností se pokouší najít něco pozitivního a patřičně ji za to dochválit.

Díky tomu se Smolenovi daří vyhýbat se spiritualitě „shora“, kde se z výšin káže ideál, „nelidská svatost“, ale jeho úvahy jsou nasáty „nesvatou lidskostí“: hledá duchovní život v prostém a zemitém, někdy až přízemním. Cestou ke svatosti se stává i předvánoční shon nebo každodenní stolování a koronavirová pandemie není krizí, ale zkrátka marasmem, kterým je třeba uprostřed všedního provozu nějak přebrodit.

Smolenova kniha je skrz naskrz „uzemněná“, k Bohu se tu vždy jde zdola, což dobře ilustruje např. hravě převrácená pohádka o Popelce, která začíná scénami zabezpečeného princeznovského života, aby se pak pokračovalo do podhradí a končilo symbolickým utopením šlechtického střevíčku v potoce a přijetím pokorné služby mezi hrachem a popelem. Podobným směrem jde i apokryf o svatém lotru na kříži, který se sice obrátil, ale nikdy nenapravil – přesto to na spásu stačilo.

Silné je zvláště finále knihy čerpající z pohádkových motivů (vedle zmíněné Popelky i hloupý Honza), které Smolen neotřele přetváří: z Honzy se stane antihrdina, který „ublížil“ mamince tím, že se odmítl dál hřát „na laskavých kachlích“ za pecí, a z Krista „kouzelný princ“ měnící říši skepse, ke které nás mediální svět někdy svádí, v království světla, které sice může působit pohádkově, ale ve světě, jenž – jak píše Smolen - „zapomněl na hostinu“, je ho zoufale zapotřebí.

Nezapřou se tu četné literární vlivy: Joseph Roth, T. S. Eliot, René Girard, Flannery O’Connor a samozřejmě C. S. Lewis. Smolen je ostatně sám přiznává a určitá erudovanost coby univerzální zásobník literárních motivů je i součástí jeho autorského záměru. Píše osobně a energicky, zároveň ale s typickým humorem a ironií, smyslem pro paradox. V souvislosti s diskusí o Smolenově tradicionalismu tak stojí za to zmínit, že spíše než k Bloyovi nebo Durychovi má daleko blíž k Chestertonovi, Fultonovi Sheenovi nebo i Františku Saleskému. Občasný ironický, motivační šleh pak dá překvapivě vzpomenout na dalšího autora z okruhu nakladatelství Cesta – Marka Orka Váchu. Ze všech dosud vydaných Smolenových knih je tato zcela jistě nejlidštější.

Oproti poťouchlé teologické férii Buď, kde jsi a bohoslovecky provokativnímu cestopisu Cesta na Západ je uzemněna pastorační praxí městského kněze, který se mnohdy musí pohybovat v šedé zóně, kde koukol roste spolu s pšenicí. Zároveň autor nerezignuje na poslání pokusit se uprostřed toho všeho co nejpoctivěji předat víru a trvat na hodnotách. Smolen jako autor vyzrál, byť se občas nevyhne určité stylistické manýře či lehkému opakování. Je to krásná kniha a je v ní vysloveno mnoho důležitého. Zbývá na nás, jestli se necháme oslovit.

Štěpán Smolen: Pominuté chvály (Cesta 2021)

Štěpán Sirovátka: Autor je bohemista