Anna Hradilková, asistentka pedagoga v důchodu

Uprchlíky se zabývám od doby, kdy jsem začala vnímat naléhavost pomoci lidem, kteří prchali před vleklou válkou ze Sýrie. Sledovala jsem, jaké problémy náhlá uprchlická vlna působila v zemích jako např. Itálie, Řecko a další.

Měla jsem intenzivní pocit, že bychom jako členská země EU měli solidárně pomoci nárazovým zemím, které poskytovaly těmto lidem pomoc jako první a byla to pro ně velká zátěž. V roce 2015 jsme se společně se dvěma kamarádkami, Magdalenou Martinovskou a Michaelou Valentovou, obrátily otevřeným dopisem na vládu Bohuslava Sobotky s požadavkem, aby naše země pomohla partnerským zemím při řešení této situace a přijala určité množství válečných uprchlíků. Dopis podepsala řada významných osobností i řadových občanů.

Zároveň jsme společně vytvořily putovní výstavu „Lidé na cestě“, která upozorňovala na uprchlickou krizi, vysvětlovala její příčiny a nabádala k solidaritě s lidmi na útěku a s evropskými zeměmi, které byly největšími příjemci uprchlíků. Chtěly jsme tím čelit nepochopení, obavám i nenávisti ze strany části veřejnosti. Výstavu jsme instalovaly ve farnostech, ve školách, na obecních úřadech apod. Jako doprovodné programy jsme pořádaly besedy a přednášky po celých Čechách. V Praze jsem spolupořádaly několik demonstrací proti válce v Sýrii, účastnily jsme se televizní debaty o kvótách uprchlíků. Když česká vláda v roce 2016 zorganizovala ojedinělé přijetí několika syrských rodin se zdravotními problémy, založily jsme s několika dalšími farníky při Farní charitě v kostele Nejsvětějšího srdce páně v Praze skupinu na pomoc uprchlíkům. Od té doby se věnujeme pomoci těmto rodinám s integrací a praktickými problémy, které řeší. Postupně se na nás obrátili nebo nám byli doporučeni další lidé, kteří u nás získali azyl a potřebovali pomoc. Vydáváme farní newsletter, ve kterém informujeme o své práci a o životě lidí, o které se staráme. Spolupracujeme s různými profesionálními a dobrovolnickými organizacemi, které poskytují pomoc a zkušenosti v oblasti integrace cizinců. Zázemí nám vytváří naše farnost a jednotlivci, kteří nás podporují.

Jaroslav Miko, řidič kamionu a zakladatel občanské iniciativy ČEŠI POMÁHAJÍ

Uprchlíkům se snažím pomáhat v rámci svých možností, protože nevidím jediný racionální důvod, proč jim nepomáhat. Jde o skupinu zranitelných lidí, kteří se, ne svojí vlastní vinou, ocitli v nelehké, lépe řečeno ve velmi těžké životní situaci. Dalším důvodem je fakt, že jsem v minulosti byl sám žadatelem o azyl, a to v Kanadě.

Pomáhat se snažím tím, že v rámci naší iniciativy ČEŠI POMÁHAJÍ zajíždíme každoročně s materiální pomocí do evropských uprchlických táborů nebo zařizujeme tuto pomoc a podílíme se na ní.

Zároveň se snažím již čtvrtým rokem vést veřejnou debatu o možnosti přijetí nedoprovázených dětí z řeckých uprchlických táborů. Apeluji na přední představitele státu, aby humanitární přesídlení ohrožených dětí bylo realizováno, vystupuji s tímto tématem do médií. Jsem přesvědčený, že pomoc lidem na útěku by měla být standardní normou pro každou slušnou společnost.

Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU)

Uprchlíkům pomáhám již 23 let, protože to je nejvíce znevýhodněná a neprávem spoustou Čechů nenáviděná skupina lidí, kteří mají za sebou často strašné životní příběhy, ocitli se v cizí zemi a potřebují mezinárodní ochranu a naši pomoc. Já a Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) jsme tu pro ně.

Kristina Koldinská, právnička

Jako Komunita Sant’ Egidio stojíme na straně uprchlíků více než 30 let. V roce 2016 jsme iniciovali humanitární koridory, skrze které legálně a důstojně přišlo do Evropy (Itálie, Francie, Belgie, Andorra) přes 3 000 lidí, většinou celých rodin. Sant’ Egidio vede dlouhá léta jazykové a integrační kurzy, nejlepší integrací je, když se lidé přicházející ze zemí, kde je těžké si představit budoucnost pro sebe a své děti, sami zapojí do naší pomoci – pomáhají s překlady či našimi službami chudým – starším lidem či lidem na ulici.

Z ČR jsme také letos a loni jeli v létě pomáhat na Lesbos – spolu s dalšími Komunitami Sant’ Egidio z jiných evropských zemí jsme provozovali Restauraci přátelství, pořádali školu pro děti i jazykové kurzy pro dospělé i mládež. S lidmi na cestách jsme proto, že je to hluboce evangelijní, hluboce lidské a hluboce evropské.

Helena Šuranská, pedagožka, lektorka, výtvarnice

Nikdy jsem nemusela díky své rodinné výchově přemýšlet nad otázkou proč. Pokud jsou lidé v nouzi, ať je to kdokoli, mělo by být naší povinností jim pomoci. Připadá mi to normální a snad to tak v budoucnu bude vnímat většina lidí.

Moje pomoc se odehrává v několika rovinách. Už v roce 2015 jsem organizovala ve svém okolí sbírky na pomoc uprchlíkům. Později, v roce 2018, se zrodila myšlenka pomoci konkrétním lidem, kteří žili v táboře Moria a snažili se vymalovat v blízkém výtvarném studiu manželů Kempsonových ze svých pocitů a bolestí. Proto jsem začala spolupracovat s několika lidmi a s The Hope Project Arts na ostrově Lesbos, kde se nám podařilo pomocí sbírky na Hithitu nakoupit obrazy uprchlíků a v roce 2019 vzniklo devět výstav Obrázky na útěku, které pomocí obrazů a příběhů malířů seznamovaly lidi v různých koutech naší republiky s tím, kdo jsou uprchlíci, o čem přemýšlejí a sní. Covid v roce 2020 přerušil sérii výstav, ale vznikla další iniciativa Pomoc dětem na útěku.

Občanská společnost skoro dvou set dárců od té doby podporuje 144 uprchlických dětí na ostrově Lesbos. Kromě konkrétní finanční pomoci, která je zaměřena především na vzdělání těchto dětí, se snažíme pomocí ambasadorů oslovovat naši společnost a připomínat jim jejich lidskost, humanitu a lidská práva. Také nyní pracujeme na publikaci Obrázky a děti na útěku, aby se naše zážitky a zkušenosti s lidmi na útěku dostaly k co nejvíce lidem nejen v ČR, a pokoušíme se tak postupně změnit nesolidární postoj mnoha spoluobčanů k problému uprchlictví.

Nemůžeme pomoci všem, ale každý může dle svých možností pomoci někomu.