TM: O významu zakrývání tváře, resp. možnosti pohledět druhému do tváře, jsme byli nuceni přemýšlet už před několika lety, kdy začaly spory o zahalování muslimských žen v evropském kulturním prostoru. Na šátku (zakrývání vlasů) není nic zvláštního ani v naší vlastní kultuře. Problém je zakrytí tváře, neboť tvář druhého člověka chceme vidět. Tvář vyjadřuje naši osobní identitu, podle ní se identifikujeme (např. průkazy s fotografií), oční kontakt vyjadřuje slušnost, zájem o druhého apod. Je zajímavé, že pro mnoho lidí nyní jdou všechny tyto věci stranou, protože zdraví a hygiena si žádají své. Nejsem proti hygieně, řadu věcí asi musíme na nějaký čas akceptovat, ale překvapuje mě, že se o tomto problému tak málo mluví. Lidé protestovali proti uzávěrám okresů, zrušení výuky ve školách, zavření obchodů a služeb, a když dojde na roušky a respirátory, obvykle se mluví o špatném dýchání. Nemělo by nám ale víc vadit odosobnění spojené se zakrytím tváře?

VN: Proč je zrovna tvář tak spojená s naší identitou?

TM: Čistě prakticky je to jedna z částí těla, která nás na první pohled odlišuje od jiných. Ne nadarmo například umělci, kteří chtějí znázornit nemyslící dav nebo lidi zlomené totalitou, kteří jdou jako ovce, ukážou postavy bez tváří, případně se stejnými tvářemi. Tvář vlastně souvisí i s tím, čemu říkáme „osoba“, protože řecké slovo pro osobu – prosópon znamená původně divadelní masku, což je vlastně tvář, kterou si na sebe herec bere, aby určila, kdo je. Boëthius říká, že i latinské slovo persona vzniklo z toho, že zvuk (sonus) našeho hlasu jde skrze (per) divadelní masku. Filologové tvrdí, že je to špatná etymologie, ale ukazuje na to, jak tento autor na počátku 6. století o člověku a osobě přemýšlel. Osoba vlastně znamená jedinečnost tváře.

VN: A není to málo? Identita je jistě věc důležitá, ale je až natolik podstatná?

TM: Řekl bych, že na jednu stranu identita znamená něco velkého. Vyjadřuje to, že jsme neopakovatelní, a tedy i nenahraditelní někým nebo něčím jiným. Tento důraz na jedinečnost každého člověka je například velice zřetelný ve Starém zákoně. Hospodin prostě vidí sirotka i vdovu, každého člověka, i toho, který se svému okolí jeví jako bezcenný. Srovnáme-li tento důraz například s Aristotelem, pro něhož je obec více než jedinec, neboť celek je více než pouhá jeho část, vyvstane obrovský rozdíl. Jednotlivý člověk je pro něho pouhou částí obce, kdežto v židovství a křesťanství je každý člověk Bohem přímo chtěný a jedinečný. Tady začíná personalismus. S touto identitou je svázána i osobní odpovědnost každého člověka, protože ono „já a nikdo jiný“ má také své etické důsledky. Když už jsem zmínil důraz na identitu jednotlivce, kterou v personalismu zřetelně vidíme, musíme zmínit i druhou stranu mince, kterou je důraz na společenský charakter tohoto neopakovatelného jedince. Obojí k personalismu prostě patří. Jestliže oslabíme individualitu, máme zde jakýsi kolektivismus, kde celek společnosti je více než jeho pouhá část, kterou je v tomto chápání lidský jedinec. Ve starověku vidíme takové myšlení v různé intenzitě a různých formách u Platóna či Aristotela, v novověku asi u Hegela, pak v marxismu-leninismu, dnes asi v kulturách jihovýchodní Asie. Na druhé straně, když omezíme společenskou přirozenost člověka, dostaneme se k individualistickému liberalismu, který se proslavil v britském raném novověku a dnes je typický pro naši západní společnost. Tento extrém vede k tak velkému zdůraznění individuality a identity, že ve jménu individuální svobody rozbíjí společnost a ničí tak nutné životní prostředí každého jedince. Personalismus je pozice, která dává za pravdu individuální identitě a jedinečnosti bez toho, že by popírala přirozenou společenskou povahu každého člověka. Koneckonců, o tváři jako výrazu identity se bavíme do značné míry proto, že chceme komunikovat s druhými, tj. realizovat naši společenskost. Identita samotná prostě nestačí. Podívejme se na zdroj veškeré personality, tedy na Boží Trojici. Kdybychom řekli, že tři božské osoby jsou tři identické bytosti a tečka, pak by to byl vlastně triteismus. My ale říkáme něco víc, že jsou to tři subsistující vztahy. Z našeho světa nejsme zvyklí na subsistující vztah. Subsistují (samostatně existují) věci, vztah ovšem není věc, ale vlastnost, která potřebuje věc jako svého nositele. Proto existuje (je nějakou realitou), ale nesubsistuje (neexistuje samostatně). V Bohu je však všechno to, co u nás existuje jako vlastnost, totožné s jeho esencí. On není moudrý, ale je moudrost sama. On není dobrý, ale je dobrota sama. A analogicky: on nemá vztahy, ale je vztah sám. Když se vrátíme k člověku, tato vztahovost se velmi zřetelně ukazuje na tom, co je tvář. Pohled do tváře je často navázáním vztahu, potvrzením vztahu, vyjádřením vztahu. Vrátímeli se k dnešním rouškám, mohlo by se říci, že oči zůstávají vidět, a oko je přece brána do duše. Nestačí tedy pohled do očí? Tady bych asi souhlasil, že oči jsou na tváři tím hlavním, ale prakticky potřebují nějaký svůj kontext. Mimika tváře prostě dává pohledu důležitý rozměr, bez něhož se v samotných očích čte mnohem obtížněji.

Tomáš Machula je profesorem filosofie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, Vojtěch Novotný je děkanem KTF UK.