Scéna, která je popsaná v evangeliu, probíhá v jeruzalémském chrámu. Ježíš vidí, jak zákoníci rádi přicházejí, aby si jich někdo všiml, pozdravil je a uctil a aby měli čestná místa. Zároveň zahlédne další scénu: chudá vdova hází do chrámové pokladnice „všechno, co měla k životu“. Evangelium nám předkládá tento ostrý kontrast: bohatí, kteří dávají to, co je pro ně zbytečné, aby byli vidět, a chudá žena, která, aniž by se ukazovala, obětuje všechno to málo, co má. Jsou to symboly dvou lidských postojů.

Ježíš se dívá na obě tyto scény. A právě sloveso „dívat se“ tu shrnuje jeho učení: od těch, kdo žijí víru dvojakým způsobem, jako jsou zákoníci, se musíme držet dál, abychom se jim nepodobali, zatímco vdově musíme být nablízku, abychom si ji vzali za vzor.

Dávejte si pozor, abyste svůj život nezaložili na kultu vzhledu, na přehnané péči o vlastní obraz. A dejte si pozor, abyste víru neohýbali ve prospěch vlastních zájmů. Zákoníci zakrývali Božím jménem svou vlastní marnivost, a co hůř – využívali náboženství k tomu, aby se domohli svých zájmů, zneužívali svou autoritu a vykořisťovali chudé. Je to varování pro všechny časy a pro každého, pro církev i společnost: nikdy nezneužívej své role k deptání druhých, nikdy si nevydělávej na úkor těch nejslabších!

Ptejme se sami sebe: chceme v tom, co říkáme a děláme, být oceněni a uspokojeni – anebo chceme sloužit Bohu a bližním, zvláště těm nejslabším? Dávejme si pozor na faleš srdce, na pokrytectví, které je nebezpečnou nemocí duše!

Abychom se z této nemoci uzdravili, Ježíš nás vyzývá k pohledu na chudou vdovu. Pán odsuzuje vykořisťování této ženy, která se kvůli oběti musí vrátit domů zbavená i toho mála, z čeho žije. Jak důležité je osvobodit posvátné od pout plynoucích z peněz! Ježíš však zároveň chválí, že tato vdova hodila do pokladnice všechno, co měla. Nebojí se ztratit to málo, co má, protože důvěřuje v Boží mnoho, které znásobuje radost dárce. To nás také přivádí k myšlence na jinou vdovu – vdovu u proroka Eliáše, která se chystala upéct chléb z poslední mouky a posledního oleje. A mouky pak nikdy neubývalo: zázrak. Pán je vždy nad štědrostí lidí, jde dál, je štědřejší, je to on, ne naše lakomství.

Zde tedy Ježíš navrhuje tuto ženu jako učitelku víry: nechodí do chrámu, aby si očistila svědomí, nemodlí se, aby byla vidět, nepředvádí svou víru, ale dává ze srdce, velkoryse a bezplatně. Její mince znějí krásněji než velké oběti bohatých, protože vyjadřují život zasvěcený Bohu s upřímností, víru, která žije z bezpodmínečné důvěry. Učme se od ní: víře bez vnějších znaků, ale upřímné uvnitř; víře, kterou tvoří pokorná láska k Bohu a k bratrům a sestrám.