Je mi 14 let a už šest let bydlím se svojí babičkou a svými bratry. Táta si šel poprvé sednout do vězení v mém roce, on totiž už od svých 15 let kradl a bral drogy. Když jsem se narodila, oba dva rodiče brali drogy a já na tom de facto byla závislá, tak mi dávali prášky, abych na tom závislá nebyla.

V šesti letech jsem šla do Klokánku. Moje máma totiž uvěřila svému příteli a myslela si, že jsem ukradla nějaké peníze. Byla zdrogovaná a tak moc mě zbila, že se babička bála, že by mě mohla zabít. Když pak mamka měla nějakého přítele, pořád brali drogy.

Myslím, že se o mě moji rodiče nezajímají kvůli tomu, že nechtějí děti. Nebo nevím proč. Tátu jsem naposledy viděla před dvěma roky. To bylo naposled a bylo to tehdy, když ho přede mnou městská policie zatkla. Udělali jsme si zrovna jeden den, že jsem byla jen s tátou a šli jsme nakupovat – no, nakupovat se tomu zrovna říct nedá, protože oba rodiče kradli a nikdy nechodili do práce… Tátu vzali policajti do auta a mě tam nechali. Čekala jsem sama půl hodiny na zastávce. Pak jsem nasedla do autobusu a jela jsem do Prahy. Tam jsem se od cizích lidí nějak dovolala babičce, jestli by pro mě nepřijela, že tátu zavřeli. Od té doby jsem ho už neviděla. Měla jsem otázky, proč ho zavřeli, a cítila jsem se hrozně, že se to stalo zrovna před mýma očima.

Mamku nedávno pustili a teprve podruhé od první třídy mě teď 1. září doprovodila do školy. Nastoupila jsem do osmé třídy. Bylo to takové hezké, že zrovna to ráno byla „čistá“, nic v sobě neměla, takže jsem byla ráda, že se chovala normálně.