Při oslavách se většinou ohlíží za minulostí a zároveň se dívá do budoucnosti. Naše vzpomínání je trochu nostalgické, ale ne nudné: v roce 2010, po čtyřech letech návštěv v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou s několika důstojníky Armády spásy, a zejména s misionářkou z USA Kelly Prudek, jsme se rozhodli založit organizaci, která se hlásí k vizím největší křesťanské ekumenické organizace v oblasti vězeňství Prison Fellowship International (PFI). Tu založil v roce 1976 Charles Colson, který se kdysi z pozice hlavního poradce amerického prezidenta ocitl ve věznici v Alabamě. Právník a zároveň čerstvý konvertita trest přijal.

Logo zeměkoule s nalomeným klasem, které používá všech 116 národních organizací zastřešených PFI, symbolizuje 3. verš ze 42. kapitoly Izajáše: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede národy k pravdě.“

Vizí Chucka Colsona, autora řady knih a vynikajícího řečníka, byla osobní zkušenost z vězení. Říkal, že změna člověka probíhá zejména v duchovní oblasti. To, co ukončuje trestnou činnost, je vztah – vztah s Bohem, vztah s druhými. Vztahovost je to, co nás určuje.

Ať jsme kdokoli, každý chceme být milovaný. Potřebujeme být přijímaní, ideálně bezpodmínečně. Bůh nás miluje přesně takové, jací jsme, ne jací budeme; a miluje hned, nečeká, až se změníme. To chceme napodobovat. Bez přijetí druhými lidmi, bez vztahu s Bohem jsme zoufalí, stávají se z nás nešťastníci, začínáme ubližovat sobě nebo druhým.

Všichni jsme zároveň oběti i pachatelé. Tolik mladých lidí se sebepoškozuje, tolik lidí si bere denně život, tolik jich propadá beznaději a hledá řešení v drogách nebo v jiných hloupostech, v životě na hraně zákona, nebo hluboce za ní. Někde někdy nebylo dost lásky. A láska je to jediné, co třtinu nejenom nedolomí, ale zázračně ji narovná.

Narovnat polámané není v lidských silách, u toho musí být „napřimující síla“, kterou nemá žádný člověk, ale každý ji může nechat skrze sebe působit a předávat dál. Prosit o nový život pro toho, kdo skomírá.

MVS se ohlíží zpátky na 11 let od svého vzniku. Z miniskupinky nadšenců se změnilo v organizaci, která má své místo v justici. Je zvané do různých platforem při ministerstvech, spolupracuje se soudci, pracuje v poradních radách ředitelů věznic, dostává vyznamenání, je medializované, má otevřené dveře do všech tuzemských věznic v celkem 19 různých projektech. V jednotlivých projektech pracují dobrovolníci pod vedením zaměstnanců MVS. Je to něco, o čem se na počátku nikomu ani nesnilo a co jsme nikdy neplánovali. Upřímně, my totiž ve skutečnosti neplánujeme, chceme čekat na vedení z nebe.

Pro některé lidi je to nepochopitelné, ne každý to s námi zvládne. Ale je to jediné možné. Naší vizí a sebevyjádřením vždy bylo a je ono tisíckrát citované čtení z Lukáše: „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě.“ Vždy jsme si říkali, že kdybychom pomohli jedinému člověku, je to prima. Když se ohlížíme, vidíme ale celé tisíce těch, kterým jsme měli tu čest ovlivnit život. Jen vánočních dárků dětem vězněných jsme loni poslali přes 1 300.

Dobrodružství pokračuje i díky vám

Kdo má být komu vděčný? Samozřejmě, že ne tito lidé nám. Vděčnost musí jít do nebe, kde tento nápad vznikl, a my z MVS musíme být a jsme vděční za to, že u „toho“ můžeme být. Že jsme dostali privilegium mít z toho radost. Důležité pro nás je, že můžeme být s nejzapomenutějšími dětmi, oběťmi, chudými rodinami a s vězni. V nich je Ježíš, když říká, že byl ve vězení, hladový, žíznivý – a druzí mu dali, co potřeboval. To je až děsivý závazek.

Jedenáct let naší práce je ale dílem i vás všech, kdo nás podporujete. Za to chci nesmírně poděkovat a pozvat vás, abyste se cítili součástí vězeňského díla. Zapojujete se nejen modlitbou nebo penězi, ale i jen tím, že toto čtete a možná cítíte, že nikdy a v žádném významu slov neexistuje „oni a my“, ale patříme k sobě – a buď tvoříme vztahy lásky, nebo jsme mimo Království.

Díváme se tedy do budoucnosti. Jsme zvědaví, co bude dál. Naše dobrodružství, zdá se, pokračuje. Předem za to velké díky!

GABRIELA KABÁTOVÁ, výkonná ředitelka MVS