Evangelista předtím vyvinul poměrně velké úsilí, aby nám představil Ježíše a jeho modus procedendi (způsob konání – pozn. red.). Nyní se do prvního plánu vyprávění dostává konfrontace mezi Ježíšem a jeho oponenty. V srdci farizejů a zákoníků postupně dozrává myšlenka, že je třeba se tohoto nepohodlného učitele a divotvůrce zbavit. Jejich neklid, nespokojenost a pohoršení sílí, až nakonec vyvrcholí v úplném odmítnutí Krista a v jeho umučení na kříži.

Haléře chudé vdovy

Ježíšovo „Varujte se učitelů Zákona!“ následuje poté, co se rozhoří spor o interpretaci dějin izraelského národa. Výklady znalců Zákona zrodily falešné představy o Mesiáši. Jak víme i z jiných biblických úryvků, právě ten, který příliš lpí na svých představách a pošetilých tužbách, může si lehko zatarasit cestu ke spáse. Proto tento úryvek staví před oči čtenáři dva rozdílné postoje.

Prvním je postoj těch, kterým záleží víc na tom, jak vypadají před lidmi, než jací jsou před Bohem. Ti dávají ze svého nadbytku: „Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb.“ Druhým postojem je chudá vdova, která „dává ze svého nedostatku“: do chrámové pokladnice zdánlivě vhazuje velmi málo, jen dvě drobné mince, přesto ve skutečnosti dává víc než ostatní.

Zatímco ti, kteří měli být jako učitelé Božích přikázání vzorem, ve svém úkolu selhali, stává se chudá vdova místo nich učitelkou správného životního postoje. Duchovní špičky usilovně pracují pouze na své sebepropagaci, záleží jim jen na tom, aby dobře vypadali v očích druhých. Zato tato skromná, nenápadná a pravděpodobně i přehlížená vdova předstupuje před Boha s upřímným a nerozděleným srdcem, dává vše, co má, celý svůj život, nic si nenechává pro sebe.

Mimoděk tak předjímá to, co brzy udělá sám Ježíš: odevzdá vše, co má, celý svůj život – ke službě a spáse všech lidí. V postoji chudé ženy a v jejím pokorném sebeodevzdání tak můžeme zahlédnout odraz pravé Kristovy tváře. Nikoli znalci Zákona, ale tato nepatrná žena usedla na katedru školy života, aby nám dala lekci. Ona tedy ve skutečnosti nedává svůj dar na chrám, který bude brzy zbořen, jak o tom uslyšíme ve třinácté kapitole Markova evangelia, ale na nový chrám, kterým je Ježíš.

Symbol prvotních křesťanů

Ježíš bývá v apsidách byzantských chrámů zpravidla zobrazován jako Pantokrator, všemohoucí Pán, „vševládce“. V levé ruce, blízko svého srdce, drží knihu nebo svitek. Připomíná nám, že je Slovem, které se stalo tělem, aby přebývalo mezi námi. Někdy je kniha otevřena a můžeme v ní zřetelně číst slavný Ježíšův výrok: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12).

První dvě slova jsou jasným odkazem na jméno Hospodinovo „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Pravou rukou pak Kristus žehná a složení prstů jako by při tom odkazovalo na slovo ICHTHYS (řecky „ryba“), hlavní symbol prvotních křesťanů. Můžeme jej vnímat také jako kryptogram složený z prvních řeckých písmen slovního spojení, jež vyjadřuje jádro křesťanského vyznání: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel.

Neminout se s cílem

Poukaz na chudou vdovu nám ale připomíná, že velikost tohoto Vševládce a Spasitele je nám zjevena v nepatrnosti, jeho síla v křehkosti, jeho moc ve slabosti. Teprve když se vystavíme tomuto zneklidňujícímu paradoxu evangelia a necháme se jím radikálně proměnit, nemineme se cílem. Chudá žena vhazuje do pokladnice vše a s nebetyčnou důvěrou se vydává Bohu všanc. Pán si zjevně chce posloužit tímto poučným výjevem, a proto svolává své učedníky a upozorňuje je na postoj, který by rozhodně neměl uniknout jejich pozornosti. Oni se rozhodli ho následovat, mají tedy jako první pochopit, že Ježíš nechce jen vyhovět nějaké „společenské objednávce“ a stát se mesiášem podle našich představ, naplnit malicherné sny a plány, které jsou pro Pána našich životních příběhů vždy příliš těsné.

Bůh nám chce nabídnout mnohem víc, jeho dar překračuje naše úzkoprsé představy a přání. Ano, chce nám nabídnout vše: sebe sama. A jeho vyznání lásky člověku, které vrcholí ve skutku nejzazšího sebedarování, si žádá odpověď stejně opravdovou a úplnou.

Autor je jezuitský kněz a teolog, působí v Akademické farnosti Olomouc