Příliš se o tom nemluví ani nepíše. Současná kultura otázku smrti vytěsnila, zvláště v případě starších lidí. Těm se – říkáme si – přece už naplnil čas, trpí nemocemi, nemají pomalu žádné radosti a jejich děti se dávno osamostatnily. V životě dochází k tragičtějším ztrátám, třeba k úmrtí dítěte nebo mladého člověka. S tím autor knihy vlastně souhlasí. Zároveň ale upozorňuje, že rodiče (a to bez ohledu na to, jaký k nim máme vztah) představují určitou konstantu, stálici na obloze a maják svítící v moři okolního světa – ať už se k němu blížíme, nebo se od něho vzdalujeme. Po zhasnutí tohoto majáku nastanou v našem životě závažné změny, aniž si souvislost se ztrátou rodičů uvědomujeme. Změní se osobní identita, životní postoje, psychika, zdravotní stav, vztahy v rodině a k přátelům i duchovní směřování.

Autor vypráví svůj příběh z pohledu pozůstalého a psychologa. A doplňuje ho příběhy přátel a klientů, kteří prošli podobnou zkušeností. Jeho 82 letý, dosud duševně čilý otec umřel náhle a nečekaně šest dní po diagnóze a operaci zhoubného nádoru. Matka trpící demencí chátrala fyzicky a duševně čtyři roky. Když se po jejím pohřbu vrátilo vše do starých kolejí, o několik měsíců později Levyho zaskočily nevysvětlitelné psychické problémy. Následný zážitek ho přivedl k poznání, že v sobě potlačil zármutek a neprošel procesem truchlení.

Většina odborných názorů na smutek a truchlení vychází z modelu švýcarsko-americké psychiatričky Elisabeth Küblerové-Rossové, která uvádí pět fází smutku. Levy tento model odmítá, protože podle něj nevystihuje pravdivě skutečný prožitek smutku. Navíc vzbuzuje nereálné očekávání jakéhosi ukázněného a systematického truchlení. Autorovy zkušenosti s pozůstalými svědčí o prožívání různých okamžiků a emocí, které přicházejí v podobě vln proměnlivé síly a četnosti. Smutek ovlivňuje řada faktorů, zvláště vztah k zemřelému. Máme tendenci předpokládat, že čím byl vztah hezčí, tím větší bude smutek. Autor rozebírá, proč trpí možná více ti, kdo měli k rodičům negativní vztah, nestýkali se s nimi, byli jimi zanedbáváni, týráni a zneužíváni.

Upozorňuje, že smutek nad ztrátou blízkého není nemoc ani deprese, ani porucha, i když to tak zpočátku navenek vypadá. Truchlení představuje jediný účinný lék. Pomáhá nejen překonat ztrátu, ale vede k přerodu a změně. Kniha nabízí postupy, jak procesem truchlení projít.

S rodiči jsme prožívali různé interakce – ať už příjemné, nebo méně příjemné. Levy uvažuje, proč by tyto interakce měly jejich smrtí skončit. Uvádí případy pozůstalých, s nimiž prý zemřelí rodiče mluví skrze sny.

Nemá to nic společného se spiritismem, okultismem a magií – dotyční tyto zážitky nevyhledávali ani neočekávali. Autor píše citlivě a s empatií, více jazykem básníka než odborníka. Období po smrti rodičů přirovnává ke vstupu do jiné a neznámé země. Těm, kteří již tuto hranici překročili, pomáhá vyrovnat se s jejich pocity a prožitky. Ostatní pak na toto náročné období připravuje.

Alexander Levy: Sbohem, mami, sbohem, tati.

Jak se vyrovnat se smrtí rodičů (Portál 2021)

Autorka je pedagožka a publicistka