Téma tehdy budilo velké emoce, narušilo standardní zájmovou německo-českou polaritu, šlo i o zaujetí pozice katolické versus protestantské. Pro obnovu zbožného zvyku ponechat lidské ostatky odpočívat v hrobě až do zpráchnivění vystupovala nejen katolická, ale i pravoslavná církev. I dnes stále platí, že pohřeb do země je projevem větší úcty k zemřelému, od roku 1963 ale římskokatolická církev kremaci připouští. S obřady, které doprovázejí lidský popel na hřbitov, je ale stále spojeno mnoho otazníků.

O zpopelňování zemřelých je vždy obtížné hovořit, protože to není jenom provozování živnosti, ale také součást náboženského, kulturního, sociálního a právního systému. Není to pohřební služba, která usnadňuje pohřbít, ale místní zvyklosti. Zdá se, že rodinný hrob představuje zvláště ve městech už přežitý model. K tomu je třeba dodat, že kapacita urnových hájů a kolumbárií je nedostatečná, nedostává se ani rozptylových a vsypových louček. Podle vyjádření většiny z 28 českých krematorií roste počet nevyzvednutých uren. Zejména v našich podmínkách, kde zpopelnění převažuje, je na místě hlubší úvaha nad tímto stavem.

Instrukce vydaná počátkem Františkova pontifikátu o zpopelnění zemřelých a uchovávání jejich popela s názvem Ad resurgendum cum Christo (dále jen „Instrukce“) pátým rokem deklaruje, že péče o zpopelněné lidské tělo a urnové hroby nepředstavuje volnočasovou aktivitu, ale že jde o hodnotový systém, který by měl být jednou z hlavních priorit.

Stěžejním bodem a svorníkem smutečního obřadu nad urnou je předcházející rozhovor s pozůstalými na téma přípravy vhodného způsobu uložení urny. Podle Instrukce by v tomto dialogu neměla odpadnout otázka „Máte nějaký hrob?“. Církev respektuje rozhodnutí nejen pro kremaci, ale i pro tzv. zelené způsoby pohřbívání – ať už se jedná třeba o použití biodegradabilní rakve vystlané mechem, či o výsadbu stromku přímo nad tělem zemřelého pohřbeného do země pouze v rubáši. Smuteční liturgii srovnatelnou s konvenčním pohřbem do země však poskytuje pouze u ukládání popela do země.

Rozptyl v přírodě vyplývá z povrchnosti

Podle předkladatelů Instrukce, německého kardinála a tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Müllera a jeho spolupracovníků, současný svět touží po integrální ekologii, která začíná respektováním těla jako „pokorného společníka pro věčnost“. Rozptyl popela v přírodě symbolizuje konečný osud, jako by smrtí a zpopelněním bytost zcela zmizela definitivně pohlcená světem. „Je to rozhodnutí z povrchnosti, snaha zakrýt smrt a šířit pochybný vkus,“ poznamenal na první tiskové konferenci k Instrukci jeden z jejích autorů, španělský morální teolog Rodríguez Luno.

Kardinál Müller představil Instrukci jako kanonicky výjimečnou, protože „zatím neexistuje specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání zpopelněného těla“. Jak ale na druhé straně dodal, z Instrukce se nedají vyvodit žádné církevní postihy. Kardinál byl dotazován, zda je rozptyl popela mimo vyhrazené místo hříchem, a jeho odpověď vzhledem k závaznosti Instrukce se jeví jako poměrně vyvážená: „Anonymní rozptyl popela není smrtelný hřích a není ani zakázaný, ale je to symbol, který není v souladu s křesťanstvím.“ Instrukce podle čl. 6 povoluje držení popela v soukromí pouze v případě povolení místního ordináře a výhradně za výjimečných a závažných okolností, které musí souviset s kulturními podmínkami místního charakteru a musí být ve shodě s biskupskou konferencí nebo synodem biskupů východních církví. Obzvláště důležité je ustanovení v předchozím článku, že kremace se považuje za uzavřenou až po uložení urny na hřbitově. Instrukce však zcela opomíjí citlivé body samotného procesu kremace. Typicky hned po zpopelnění je vydána jen jedna urna, i když se do ní veškerý popel nevešel – ten přebytečný končí ve společném anonymním hrobě. Zpopelněné kosti zemřelého jsou bez vědomí rodiny rozdrceny a rozemlety na pudrový jemný prach tak dokonale, že je nelze ani kriminalistickým ústavem identifikovat jako ostatky lidské. Za hanobení lidských pozůstatků je přitom považováno zlomení byť jen jediné kosti před zpopelněním.

Instrukcí proklamovaný zákaz rozsypu mimo hřbitov koresponduje s občanským principem tzv. nuceného hřbitova. Tento princip Česká republika od roku 2017 aplikuje na urny ze sociálních pohřbů, tedy pohřbů vypravených obcemi. Paradoxně jen urny obsahující popel bezejmenných, cizinců či bezdomovců musí být uloženy na hřbitov. Ostatní urny mohou být uloženy v domácnosti, na zahradě či jejich obsah lze ponechat přírodě.

Instrukce nás nutí klást do popředí nikoli komerční, ale duchovní službu, která snad jediná může zpomalit vzestup „spalu bez obřadu“ spočívající zpravidla v trapných, nedůstojných detailech. Například u těla pozitivního na covid-19: rakev musí být před kremací pevně zavřena a dezinfikována, dvojitý, nejlépe zinkový vak má být neprodyšně zaletovaný, s lakonickým nápisem „zákaz otevřít“.

Popel patří do posvěceného hrobu

Liturgie v krematoriu je nesvátostnou bohoslužbou spojenou s udílením některých svátostin, zejména žehnání křížem; na hřbitově je vhodné urnu pokropit svěcenou vodou a vloženou do rakve ji lze okuřovat kadidlem. Popel v hrobě symbolizuje semeno nesmrtelnosti. Přislíbené vzkříšení je skutečností naprosto nového daru, události skrze Krista oslaveného, která je člověku darována jako účast na věčném životě. Z velikonočního tajemství pak vyrůstá imperativ k trvalému uložení popela do posvěceného hrobu a postarání se o jeho evidenci.

Myšlenkou prvotních křesťanů bylo učinit hroby přístupné pro všechny, bez nutnosti zaplacení (čl. 40 „Hřbitovy“ Apoštolské tradice od Hippolyta Římského). Provozovat hřbitov smí do dnešních dnů u nás pouze obce nebo církve. Nesmí jít o živnost. Tradiční vypravování pohřbů svépomocí vyjde levně, ale naráží u lidí na nedostatek volného času. Na to ale lze odpovědět, že většina psychologů doporučuje smutek „odpracovat“ a čas strávený organizací pohřbu může proces smutku urychlit více než prášky na spaní. Pohřeb je i výrazem našich vztahů k zemřelému, při kterém nechceme být zemřelému pouze užiteční. Jeho součástí je také rozvoj naší osobnosti a sebepoznání ve společnosti druhých lidí. Pohřeb online je proto jen „laciným dárkem“ zemřelému, který s sebou nese sociologické stigma.

Již tak narušený vztah ke smrti a mrtvým v současné společnosti eroduje také při pochybných výstavách nabalzamovaných mrtvých lidských těl. V naší zemi se jedna taková uskutečnila třeba letos v létě na brněnském výstavišti pod názvem Body Worlds. Velké množství toho, co je nám přes pitevny předkládáno jako věda či umění, známe přitom již z dob renesance. Těla neznámých osob bez jejich souhlasu a za vstupné poté někteří obdivovali jako „vědecké“ exponáty, dnes pod září reflektorů. Foucaultovsky řečeno „režim pravdy“, v tomto případě naturalisticky dehonestujícím způsobem odhalené tělo, postupně nahrazuje hodnotový systém morálně-teologický. Ve smutném protikladu připomínám, jak jsme v důsledku pandemie covidu-19 omezovali možnost vystavit těla nakažených zemřelých v rakvích během smutečních obřadů.

V České republice jsme vytvořili úctyhodnou tradici křesťanských sociálních a zdravotních služeb. Hospic pečující o zemřelé a truchlící by se velmi snadno mohl změnit v koncesovanou pohřební službu nebo neziskový pohřební spolek. Vážím si kněží, kteří se nezalekli provozovat církevní hřbitov a nabízet farnosti komplexní hřbitovní služby. Umožňují tím pozůstalým prokázat zemřelému čest ve vlastní režii a farníkům využívat svých pastoračních schopností a duchovní síly. Tím se zhodnocuje duchovní správa o další skutky tělesného milosrdenství a redefinuje to, co znamená být administrátorem farního úřadu. Řečeno slovy ustanovení § 20 písm. b) zákona o pohřebnictví: „Provozovatel pohřebiště je povinen zdržet se při kontaktu s pozůstalými chování nešetrného k jejich citům.“

Pozůstalým podat pomocnou ruku

Samotný pohřeb, na rozdíl od zpopelnění, nemusí zajišťovat rodina prostřednictvím pohřební služby a krematoria; při pohřbení do země lze na výkopové práce uzavřít smlouvu přímo s provozovatelem pohřebiště, tj. s farností. Za všechny mi dovolte uvést faráře v Praze-Čakovicích, P. Stanislawa Góru: tamní čakovický hřbitov provozuje přímo římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia, a to vlastními lidmi.

Sám jsem před téměř dvaceti lety vstoupil do státní správy s přesvědčením, že je třeba pozůstalým podat pomocnou ruku a šířit osvětu o pietním zacházení s popelem. Vše se změnilo k lepšímu až nedávno, kdy se začaly pohřbívat potracené plody, a to díky občanským iniciativám. Přibývá zájemců, kteří se chtějí stát kvalifikovanými poradci pro pozůstalé. Znám právníky, psychology a designéry, kteří svůj talent směřují výhradně do tohoto oboru. Ve výčtu mi ale stále chybějí ti, kteří by posunuli záležitosti posledních věcí člověka nesrovnatelně výš, tedy kaplani se speciální pastorací zaměřenou na pracovníky pohřební služby, zřízence krematorií a hrobníky.

Autor pracuje na Ministerstvu pro místní rozvoj, jehož jménem kontroluje pohřební služby, obřadní síně a krematoria. Je také doktorem teologie se specializací na církevní pohřeb. Dizertaci Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva obhájil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (2009). Právě tam nově vede kurz určený pro širokou veřejnost pod názvem Kultura pohřbívání, který se věnuje otázkám spojeným s nakládáním s mrtvými.