Osobně se snažím být vždy na vše připraven a značnou část mého života zabere vyhýbání se (nemilým) překvapením – když mám někde mluvit, prakticky nikdy to není spatra, na zimní kola pro jistotu přezouvám už v polovině října (ano, letos jsem zazimování zvládl takřka v krátkém rukávu) a i na tomto textu jsem začal pracovat docela dlouho před uzávěrkou. První otcovské dny mě však překvapily. Velmi.

Nejde ani tak o to, že bychom neměli přichystaný dětský pokoj a různé instrumenty, které jsou potřeba, abychom dítě udrželi „v suchu a v teple“, jak zpívá David Bowie o své „otcovské“. Když však dvouapůlkilový tvoreček přišel trochu předčasně domů, příprava se ukázala jako chabá a nedůsledná. Zita si nejdřív postavila hlavu a potravu v podobě ohřátého umělého mléka jsme jí museli do útrob dopravovat hadičkou, aby nezapomněla sací reflex, každé dvě až tři hodiny. Pak se muselo vše sterilizovat a prakticky hned potom začala příprava další dávky.

Chvílemi jsem si připadal jako u pásu v továrně na brýle, kam jsem docházel jako adolescent na brigádu. Chytré hodinky napočítaly denně takový počet spálených kalorií, že jsem ani nemusel chodit běhat, na což stejně nebyl ani čas, ani energie. Nemůžu říci, že bylo všechno růžové a sluníčkové, rodičovství je zkrátka zodpovědnost. Vůbec jsem si předtím nedokázal představit, co budu pociťovat, ačkoli jsem dřív už nějaké to dítě nejen viděl, ale dokonce i hlídal a uspával.

V prvních dnech jsem prošel rychlokurzem, jak udržet miminko v chodu. A otcovská se mi velmi hodila, protože jsme měli prostor si na sebe všichni tři zvyknout, najít osvědčené postupy a obrousit hrany. Týden je samozřejmě málo, ale já jsem měl naštěstí podporu i v redakci, kde všichni ochotně pomohli a až programově mě v těchto dnech nezatěžovali žádnou „zbytnou“ prací. Což ostatně platilo i v průběhu předcházejících devíti měsíců, které také nebyly zrovna jednoduché. Kolegyně i kolegové tehdy pomohli, poradili, podpořili či se mnou jen lamentovali, když bylo třeba.

Obavy, starosti a pochyby časem začaly ustupovat a radostí přibývalo. Když se pak o pár týdnů později Zita začala i smát, už se na ty těžší chvíle zapomnělo úplně. Dnes – po třech měsících – mám pocit, že tu s námi Zita byla vlastně odjakživa. Už jsme kamarádi a zažíváme spolu spoustu dobrodružství. Doufám tedy, že to tak má i Zita, moc toho ale ještě nenamluví...