Svítání je pak jako vysvobození. Jako nová naděje, že ve dne to bude lepší. Noci jsou pro Janu jako strašák. Bojí se chvíle, kdy kněz vydechne naposledy. Za tmy je to všechno mnohem horší. Navíc se Janě vrací vzpomínky na maminku a její odchod. Je to sice dávno, ale i tak se jí ten okamžik v mysli pořád opakuje.

Jana si zalije čaj a dá si do něj lžičku medu. Odhrne u okna záclonu a zamíchá nápoj, aby se med rychleji rozpustil. Mlčky pozoruje cvrkot na ulici. Dospělí spěchají do práce, děti do školy, aut jezdí tolik, že se vytvořila dlouhá kolona. Jana si uvědomí, jak je hrozně vyčerpaná, ale vzápětí tu myšlenku zažene. Není čas být unavená. Dnes rozhodně ne.

V 11 hodin zvoníme u dveří a jdeme za otcem Josefem na návštěvu. Doprovod mi dělá kněz, s nímž se otec Josef zná mnohem déle než se mnou. Jsem za to vděčný. Mají svá témata k povídání, mohou vzpomínat na staré časy, na spolubratry, jejichž jména mi nic neříkají, a já tak mám možnost se věnovat i Janě. Všímám si, že je dnes hodně zmožená. Není nemocná? V pokoji je přitom všechno krásně uklizeno. Čistý ubrus, peřiny, otec Josef v nažehlené košili. Z kuchyně je cítit vůně pečeného kuřete. Jak to ta Jana všechno zvládá…

Dotkni se mých ran

Mše svatá netrvá dlouho. Jana co chvíli odběhne k troubě, aby zkontrolovala, zda se kuře nepřipaluje. Otec Josef místo promluvy řekne jedinou větu: „Díky, že jste přišli.“ Usměje se. I my oplácíme povzbuzujícím úsměvem. A jestli má být Ježíš uprostřed společenství, které se modlí, děje se to bezpochyby právě v této chvíli. V Eucharistii, kterou otec Josef podává. Ve čtení, které před okamžikem zaznělo. A též v Janě. To ona je v této domácnosti viditelným, živým Ježíšem. To ona nese trpělivě kříž strastí a těžkostí, které jsou spojené se stářím a péčí o nemocného. To ona by mohla říct, dotkni se mých ran… Když skončila mše svatá, už stála ve dveřích, sundávala zástěru a zvala nás k prostřenému stolu.

Když jsme se loučili, musel jsem Janu obejmout. Tušil jsem, že prožívají s otcem Josefem náročné období. „Těžká noc?“ zeptal jsem se tiše. „Ani ne,“ odpověděla, usmála se, ale její unavená tvář prozrazovala něco jiného. „Josefovi moc pomohlo, že jste přišli. A mně taky,“ řekla povzbudivě. Kolik síly se v té Janě skrývá, říkal jsem si a snažil se najít slova, která by se pro tuto chvíli hodila. Žádná jsem nenašel. Ostatně, Jana by o ně stejně nejspíš nestála. Je to praktická žena s velkým srdcem, která si nikdy nepotrpěla na svaté řeči a spíše konala, než mluvila. Teď ještě půjde umýt nádobí, uloží otce Josefa k odpolednímu spánku, napíše mail dceři, které se rozpadá manželství, a pak snad také alespoň na pár minut usne. Vždyť kdo ví, co přinese další noc.

Děkujeme ti, milá Jano, za tvou dobrotu a nezištnost. A děkujeme nejen tobě. I všem dalším, známým i neznámým Janám, které pomáháte tam, kde je třeba. Ať vás Pán pevně drží a posiluje. A v temných nocích, kdy máte srdce plné obav a úzkosti, vás s láskou obejme a pohladí. Vždyť bez vás a vaší obětavé pomoci by tolik křížů bylo k neunesení. Moc vám děkujeme.

Autor je ředitel Cesty 121