Proč kniha vyšla zrovna teď?

Protože kněžský seminář v Praze si právě připomíná 30 let od svého obnovení. Výročí bylo sice už loni, ale kvůli covidu se připomínka o rok posunula. Kniha je pokusem těch 30 let zachytit a popsat proměny, které se se seminářem za tu dobu udály. Nechtěl jsem ale dělat žádný almanach. Je to především kniha rozhovorů, kde přímí aktéři popisují, co v semináři zažili, co jim dal a co se třeba nepovedlo.

S kým jsi při přípravě knihy hovořil?

Mluvil jsem se současnými i bývalými rektory, vicerektory, spirituály, a samozřejmě i s bohoslovci. Představení popisují, jakým stylem se budoucí kněze snažili formovat, z čeho vycházeli a na jaké překážky naráželi. Bohoslovci, mezi kterými je třeba současný biskup Tomáš Holub, pak mluví o tom, co jim formace dala a zda jim v ní něco chybělo.

I seminář jistě zažíval těžké i radostné chvíle. Mohl bys nějaké výrazné momenty přiblížit?

Kniha mapuje tři výrazná období – 90. léta spojená s obnovou semináře, pak éru zatím nejdéle působícího rektora Mons. Artura Matuszka, který seminář vedl mezi roky 2000 a 2015, a pak současnost, kdy seminář vede P. Jan Kotas. První dvě období poměrně výrazně poznamenaly spory o směřování pražské teologické fakulty, která se seminářem sdílí společnou budovu. Atmosféra byla řadu let vyhrocená a bohoslovci tím byli samozřejmě zasaženi a do celého procesu jako studenti teologie vtaženi. Obtížné bylo jistě i hledání správného stylu formace – jak moc ji otevřít světu, nakolik bohoslovcům poskytnout klid na studium, co dalšího do ní zahrnout. To koneckonců řeší i současné vedení. Radostných chvílí byla také jistě celá řada – třeba při různých společných výjezdech i akcích v semináři. Zmíněný Tomáš Holub třeba vzpomíná na prohranou sázku, po které se celý autobus bohoslovců zastavil u něj doma v Červeném Kostelci na večeři.

Kniha ale jistě není jen o minulosti. Co z hovorů vyplynulo o budoucnosti semináře?

Už při vymýšlení, jak bude kniha vypadat, jsme se chtěli dívat i dopředu. Závěrečná zhruba čtvrtina knihy se proto jmenuje Kněží pro 21. století a několik kněží i laiků se v ní zamýšlí nad tím, co společnost od kněze dnes očekává a jak by se na to měli připravovat. Přestože jsou to lidé různého věku, spiritualit i pohledů na svět, zdá se mi, že se poměrně shodují. Opakovaně zaznívá, že kněz si dnes nemůže myslet, že vše zvládne sám a má mít všechno pevně v rukou. Pokud chce dobře sloužit, je třeba, aby důvěřoval lidem kolem sebe, spolupracoval s nimi a využíval jejich dary a schopnosti. A samozřejmě si musí nechat dostatek prostoru pro duchovní život, aby mohl pečovat o svůj vztah s Bohem. Bez Božího požehnání budou jeho aktivity jen marným lidským namáháním.