P. Benno Beneš SDB zemřel 1. prosince 2020, ale na severu Čech i za hranicemi v Sasku jeho jméno v zapomnění neupadá, ba naopak. „Myšlenka na tvorbu filmového dokumentu o P. Bennovi Benešovi vznikla v rámci nově vzniklého Teplického spolku. Většina z lidí, kteří spolek utvořili, se s ním osobně znala. Každého přátelsky podporoval ve všem dobrém, co dělal, měl upřímnou radost z každého úspěchu na jakémkoli poli lidské činnosti,“ vysvětluje za spolek Petr Fišer. „Byl to, myslím, v Bulharsku působící salesián P. Petr Němec, kdo Benna charakterizoval jako ‚člověka vztahů‘. Pro mě osobně je jednou z výrazných vzpomínek jeho poměrně rozsáhlý sešit se seznamem kontaktů, kterým listoval, když propojoval lidi mezi sebou,“ dodává Fišer, který stojí i za Krušnohorskými novinami, tradičním vlastivědným časopisem s více než 140letou tradicí, při jehož obnově byl P. Benno Beneš rovněž nablízku. Dokument by měl být hotov do poloviny příštího roku.

Filmování má na starosti Martin Studecký z Mostu, který se podle svých slov k tématu dostal v podstatě náhodou. „Při natáčení série dokumentů o mariánských poutních místech na severu Čech jsem poprvé zaznamenal jméno Benno Beneš, a to v souvislosti s obnovením tradice setkávání Čechů a Němců na Cínovci. Díky vyprávění pamětníků začínaly vystupovat další informace o Bennu Benešovi a já pomalu zalitoval, že jsem neměl možnost takového člověka potkat osobně,“ vzpomíná. „Chceme ukázat ‚obyčejného člověka‘, který žil ‚obyčejně neobyčejný život‘. Člověka, který nasměroval životy spousty lidí k smysluplnému cíli, člověka, který si v nelehké době udržel lidství, pokoru, slušnost a dokázal se skutečně rozdat pro druhé. Prostřednictvím vyprávění lidí, kteří jej osobně znali, se teď snažíme přiblížit život člověka, který by neměl být zapomenutý,“ předestírá svůj přístup k natáčení režisér.

Benno Beneš byl známý i svou velkou zálibou v dobré hudbě. I to je důvodem, proč si dokument o něm zaslouží hudbu originální. O tu se postará mladý teplický skladatel Matouš Pavlis z hudebního souboru Collegium hortense Jana Zástěry. I oba zmíněné komponisty pojí s Bennem Benešem dlouholeté přátelství.

Známý salesián

Jako první se před kamerou rozpovídal pražský emeritní pomocný biskup a salesián Karel Herbst, který si P. Beneše pamatuje ještě z dob, kdy salesiáni působili tajně. „P. Benna jsem znal skoro odedávna, ale netušil jsem, že je salesián. Za komunistů byli řeholníci na vedlejší koleji. Jakmile se ukázalo, že někdo přes všechny možné zákazy řeholníkem je, ocitl se v hledáčku StB,“ vrací se ve vzpomínkách biskup do předlistopadových dob.

„Já jsem se rozhodl přestoupit k salesiánům až v roce 1975 a všechno šlo hladce díky velkorysosti P. Benna a také tehdejšího provinciála P. Františka Míši. Všemu paradoxně napomohlo odnětí státního souhlasu. Najednou jsem byl volný jako pták, a k tomu velkorysá přízeň ze strany představených salesiánů, především P. Benna Beneše, který byl tenkrát zástupcem představeného. Požadoval, nebo spíše vybízel, abych se věnoval mládeži, což je pro salesiána samozřejmost. Jako farář bych sotva mohl na něco takového pomýšlet. Bez státního souhlasu jsem měl volné všechny víkendy, to mi umožnilo mnohé kontakty, od Plzně až do Ostravy,“ dodává Herbst. „S Bennem jsem byl v kontaktu mnohem více než později, když přišla roku 1989 svoboda. Ukázalo se pak, že zdraví P. Benna je chatrné, díky vstřícnosti sester boromejek pobýval v jejich domě v Řepích, tam také zemřel. Do posledních dnů dýchal pro kongregaci a dělal, co mohl. Bůh mu dopřej věčné odpočinutí.“

Česko-německé přátelství

P. Benno Beneš se narodil v roce 1938 do česko-německého prostředí. „Takový, jaký byl člověk, byl i kněz a jeho kněžství zas odráželo jeho lidské vlastnosti. Velmi mu leželo na srdci vzájemné smíření mezi oběma národy. Pro mě ztělesňoval pojem, který se těžko překládá do češtiny: ‚böhmisch‘, tedy spojení Čechů, Němců a Židů, skvělá kombinace, na kterou měla tato země po staletí štěstí, ale která bohužel byla rozbita,“ zamýšlí se Hieronymus von Clary und Aldringen, jehož rod býval majitelem teplického panství. Rodák z Oseka se obnově vztahů Čechů a Němců dlouhodobě věnoval, za což byl oceněn i Zlatou holubicí míru. Oceněním se dosud mohla pyšnit jen třicítka osobností – třeba Benedikt XVI., tibetský dalajláma, Václav Havel nebo Michail Gorbačov.

„Propojoval lidi i národy. Jeho kněžské působení na česko-německém pomezí bylo díky jeho rodinným kořenům naprosto přirozené, hranice pro něj jako by ani neexistovala. V jeho osobě se ztělesňovalo to nejlepší z českého a německého národa – srdečná laskavost a konstruktivní preciznost,“ dosvědčuje i Petr Fišer.

Snímek vzniká v rámci Euroregionu Labe/Elbe také v úzké spolupráci s farářem evangelické farnosti Altenberg Davidem Kellerem, který v roce 2019 převzal po P. Benešovi organizování tradičních česko-německých ekumenických setkání konajících se už po dvě desetiletí, vždy 1. května, v kapli sv. Wolfganga pod Komáří Vížkou nedaleko Krupky. „Odkazem otce Benna je závazek svědčit o lásce Ježíše Krista napříč hranicemi a Čechy a Němce sbližovat. Dokument o jeho životě má posloužit jako připomínka tohoto úkolu,“ říká německý farář.

Ve filmovém dokumentu promluví například i německý rodák z Cínovce Wolfgang Mende, který stojí za iniciováním rekonstrukce tamního kostela a také za obnovou staleté tradice hraničního buku. Když se tradice v roce 2007 obnovovala, požádal tehdy patera Benna Beneše, aby buk požehnal. „Velmi ochotně souhlasil. Toho dne, kdy jsme buk zasazovali, přišel oblečený ležérně, běžně, jako každý z nás, nasadil si štolu, vytáhl čutoru, ve které měl svěcenou vodu, a hraniční buk požehnal. Po mnoho let, až do doby, než mu začaly ubývat síly, nás pravidelně navštěvoval, každoročně jsme se s ním my všichni, kdo pocházíme z českého Cínovce a žijeme v Sasku, v českém cínoveckém kostele velmi rádi setkávali. P. Benno nepotřeboval žádného tlumočníka, při bohoslužbách a setkáních hovořil vždy s lehkostí, radostně,“ vděčně vzpomíná na kameru rodák z hřebene Krušných hor.