Lacinho, 22 let

„Patříme mezi ty nejzranitelnější, ale v této fázi o nás nic neslyším. Kvůli pandemii covidu jsem ztratil tolik věcí a příležitostí. Celou dobu jsem obklopen svou podporující rodinou, ale přiznám se, že se bojím, protože zůstávám celý den na tomto invalidním vozíku a modlím se, aby mi nikdo z nich nepřinesl virus,“ říká 22letý Lacinho Abílio z Mosambiku. Právě dokončuje studium na univerzitě. Přeje si být právníkem, aby mohl pomáhat lidem s postižením, jako je on sám.

Lacinho se potýká se s degenerativním onemocněním, které ho upoutalo na vozík. Kvůli tomu se bojí nejen samotného viru, ale i možných vedlejších účinků vakcíny.

„Jsem si vědom toho, že kdyby to nebylo dostatečně bezpečné, celý svět by se nepokoušel to získat. Ale kdyby to nebylo povinné, očkovat bych se nenechal,“ říká Lacinho.

José, 25 let

„Osoby se zdravotním postižením nemohou skutečně dodržovat klasická doporučení. Mnoho z nás potřebuje zvláštní péči, takže sociální nebo fyzické distancování není možné,“ vysvětluje pětadvacetiletý José Chinaque Américo, který vlastní malý byznys v Mosambiku.

Mnoho lidí se podle něj očkování bojí, on sám ale ne. „Kdyby to bylo možné, hned bych si pro něj šel. Byl bych první ve frontě, protože to je jediná naděje, kterou máme. I když to není stoprocentně efektivní, přinejmenším nám to přináší naději a víru do budoucnosti,“ říká José svůj názor.