Je naším posláním svědčit o Boží lásce uprostřed celé lidské rodiny – praví se ve vatikánském dokumentu, který nás vysílá na společnou synodální cestu. Připomíná mi to sloku prastaré kytarovky „poznají nás po lásce, křesťany“ na předpřevratových chaloupkách. A s ní samozřejmě i ušklíbnutí našich trpělivých salesiánských vedoucích: „Tak určitě, ale vás tak akorát podle strkání se a ječení.“ Pořád je to stejné, buďme k sobě upřímní: takoví, jací jsme dnes, o Boží lásce – a o schopnosti navzájem se vyslechnout a nad slovy druhého se zamyslet, jak nás zve synodální cesta – zase až tak moc dobře nesvědčíme. Až do krve a urážek jdou naše hádky o roušky, gendery, očkování. Jako křesťané se v tom nijak nelišíme od okolí, kde nezřídka přání vykřičet za každou cenu svůj názor stojí na prvním místě a vůbec nejde o to, vyřešit problém a pohnout se z místa. Možná právě i to má papež František na vědomí, když nás vysílá na synodální cestu. V situaci, kdy lidstvo ztrácí schopnost na čemkoli se domluvit, vyzývá: Ztište se, naslouchejte jeden druhému a až pak mluvte. Nechte působit Ducha.

Poznají nás, křesťany, napříště po tom, že budeme první, kdo to dokáže?