Evangelium 30. neděle v mezidobí nám popisuje situaci, kdy Ježíš se svými učedníky a velkým zástupem vycházejí z Jericha, z planiny, která je nejníže položeným místem na souši, aby naposledy vystoupali do Jeruzaléma. Jak můžeme číst o pár veršů dříve (Srov. Mk 10, 32-34), Ježíš spěchal, ačkoliv už potřetí svým nejbližším vysvětlil, že na konci této cesty na něj čeká zatčení, ponížení, mučení, krutá smrt, ale také vzkříšení. Učedníci byli těmito opakovanými výroky zaraženi a báli se. Tak dlouho byli se svým mistrem, a tak nejasná jim byla jeho řeč, a tak těžko pochopitelné jeho chování, že se jejich srdce i mysl uzavřely do sebe a Ježíše následovali s obavami. Učedníci sice za Ježíšem fyzicky šli, ale jejich schopnost ho skutečně následovat byla velmi oslabená.
Do této situace zaznívá v dnešním evangeliu křik slepého žebráka Bartimaia: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíšovi nejbližší od něj nejednou slyšeli mesiánskou citaci proroka Izaiáše, že přišel navrátit slepcům zrak, a také na vlastní oči viděli mnoho zázraků. Přesto Bartimaia mnozí umlčují a nechtějí, aby jim tento člověk z okraje společnosti ještě přidělával starosti, když už těch svých mají dost. Dávají nám tak příklad společenství, které se sice ke svému Pánu hlásí, ale srdcem je od něho daleko. Je to společenství zaměřené na sebe, nikoliv na Ježíše, kterého má přitom fyzicky ve svém středu. Toto společenství se stává hradbou mezi Ježíšem a člověkem v nouzi, ačkoliv každý z nich dříve v různé podobě zakusil Ježíšovo milosrdenství. O tomto zaměření se na sebe svědčí konec konců jen o pár veršů dříve zachycená snaha Jakuba a Jana Zebedeových o zajištění si výsadního postavení v Ježíšově slávě. (Srov. Mk 10, 35-40).
Ježíš i v této situaci jedná jako učitel a z těch, kteří se stali překážkou pomoci, dělá posly naděje a nařizuje jim Bartimaia zavolat. Ten vyskočí, odhodí plášť a na Ježíšův dotaz: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ s vírou odpoví: „Mistře, ať vidím!“ Bartimaios ihned nabyl zraku, poté co ještě jako slepec prozřel duchovně a uvěřil v Syna Davidova a vzápětí se vydal v Ježíšových stopách, jako pravý učedník.
Povolání učedníka je následovat mistra a všude o něm vydávat svědectví. Jenže po nějaké době může učedník nabýt dojmu, že už vše ví, všechno viděl a je na čase si vybrat odměnu. Srdce jednotlivce i brány církve se uzavřou a svým příkladem i slovy začneme maličkým bránit, aby přišli k Ježíši, místo abychom mu je přiváděli. Nechť je nám Bartimaios vzorem v touze Ježíše následovat, a kéž jsou naše společenství pozorná k hlasu těch, kteří sedí na okraji cesty a hlasitě volají o pomoc!
PAVEL MIKŠŮ, jáhen a šéfredaktor Radia Proglas
