V roce 1895 vzniklo v Čechách společenství Katolická moderna. Stalo se součástí evropského a amerického obrodného hnutí vycházejícího z katolicismu, jež zřetelně reflektovalo rozpor mladší liberálnější a starší konzervativnější generace katolických věřících. Skupina se snažila občerstvit přístup k vlastní umělecké tvorbě, víře a myšlení a zintenzívnit náboženský život. Původním cílem byla v první řadě snaha modernizovat římskokatolickou církev a obrodit českou náboženskou literaturu, což tito muži chápali jako její povznesení na úroveň zahraničního písemnictví.

Katolická moderna velmi rychle přerostla svoji původní ambici být „církví zpívající“. Že by byla pouze umělecká reforma příliš málo, došlo představitelům hnutí převážně díky inspiracím ze západní Evropy. Už na jejím druhém sjezdu v roce 1899 zazněly požadavky na modernizaci katolické církve, jež volaly po demokratizaci a pokrokovosti, dokonce se objevily snahy zapojit laiky do života církve, zrušit zvýhodňování vyššího kléru, prosadit zlepšení vzdělání duchovních, omezit závislost církve na státu, nově „pracovat“ s Biblí a interpretovat ji podle potřeb doby, zavést národní jazyk do liturgie, tolerovat i jiné církve atd.

Důležitou arénou byly pro Katolickou modernu časopisy, obzvlášť Nový život vydávaný Karlem Dostálem-Lutinovem. Původním cílem Nového života bylo šířit a přejímat myšlenky evropského modernismu, křesťanské demokracie či katolického reformismu a zdůrazňovat jak teoretickou, tak praktickou stránku náboženství. Ačkoliv byly ambice listu v počátcích pouze literární, již ve druhé polovině 90. let časopis uveřejňoval šířeji pojaté texty, jež upozorňovaly na aktuální podněty z oblasti teologie, církevních dějin a filozofi e, ale také politiky a sociální problematiky.

Hnutí ale zakládalo a podporovalo i další pravidelné tiskoviny, ve kterých se mohly šířit modernistické ideje. Ty byly často více politicky zaměřené než Nový život. Tak v roce 1900 vznikl časopis Rozvoj – revue pro veřejný život, vědu, literaturu a umění a o rok později Rozkvět – volné rozhledy po náboženství, životě a umění. V důsledku rozšíření základny Katolické moderny došlo v roce 1902 k založení třetího a čtvrtého časopisu, bojovných a útočných revue Mane, měsíčníku pro zájmy katolické inteligence a pro kritiku náboženských poměrů, a Bílého praporu.

Zakladatel a hybatel

K zakladatelům a vůdčím osobnostem české Katolické moderny patřili Karel Dostál-Lutinov a Sigismund Bouška, a to od jejího vzniku v roce 1895 až do jejího zákazu v roce 1907. První zmíněný, narozený 22. září 1871 v Prostějově, byl všestranně nadaným mužem, knězem, básníkem, spisovatelem, překladatelem, polemikem, redaktorem, novinářem, organizátorem, vydavatelem knih a časopisů (Nový život, Kravařsko, Eva, Ječmínek, Archa atd.). Po maturitě na německém reálném gymnáziu v Kroměříži v roce 1890 vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, kde byl o čtyři roky později vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako kaplan v Jeseníkách a posléze se stal duchovním správcem polepšovny pro mládež v Novém Jičíně. V letech 1904–1923 zastával místo faráře v Prostějově.

Byl to právě Karel Dostál-Lutinov, který z celého okruhu Katolické moderny nejvěrněji zachovával příkazy církevní hierarchie a podporoval obnovu katolicismu. Snad právě on se nejvíce přiblížil Masarykovým slovům o náboženství, které znamená „člověka, život, společnost, přírodu, vědu, umění a hudbu“.

Svojí povahou byl Karel Dostál-Lutinov uzavřený, přemýšlivý, pracovitý a vytrvalý, srdečný muž, věrný společník a upřímný druh. Na druhé straně se ale jako schopný novinář a duchovní otec katolického modernismu dostával do četných konfl iktů. Coby kritický a energický redaktor často na stránkách Nového života odmítal uveřejnit články, které neodpovídaly duchu Katolické moderny nebo nesouhlasily s jejím literárním, náboženským či politickým zaměřením, což přispívalo k jisté vyhraněnosti a uzavřenosti celého časopisu. Jen velmi těžko rozlišoval mezi tím, co ještě lze považovat za estetizaci náboženství a co je již požadavek církevních reforem. V samotném hnutí přitom postupně sílilo rozčarování, že svůj program v dohledné době neprosadí.

Moderna a Masaryk

Je na místě dodat, že v 90. letech měl k hnutí moderny blízko rovněž univerzitní profesor, filozof a spisovatel Tomáš Garrigue Masaryk, který ji vnímal jako cestu k reformě katolické církve. Postupně však docházel k závěru, že je česká Katolická moderna neupřímnou, nerozhodnou, málo odborně zdatnou a neschopně vedenou formací a její představitel Karel DostálLutinov pouze průměrným knězem venkovského formátu s morálně slabým charakterem, který navzdory kritice zachovává příkazy církevní hierarchie a brání katolicismus.

Sám Dostál-Lutinov naopak neváhal kritizovat Masarykovu víru, která byla především negací: „Vy sám, pane profesore, uznáváte sice potřebu náboženství jako základu mravnosti, ale Vaše náboženství není ani katolicismus, ani protestantismus, ani pravoslaví. Mluvíte o vznešenosti náboženství, ale my bohužel nevidíme u Vás nějaké vroucnosti náboženské, naopak, čteme ve Vašich časopisech posměch z věcí křesťanských a z duší věřících. Vy toužíte po nějakém náboženství bez Církve.“

Od konce 90. let se tento hlavní představitel české Katolické moderny hlásil k podpoře křesťansko-sociálního hnutí, jak jej prezentovaly dvě výrazné strany – Křesťansko-sociální strana v Čechách a Národní strana katolická v Království českém. Právě jejich vznik, podobně jako zrod modernismu, úzce souvisel se sílícími antiklerikálními náladami ve společnosti, které se na přelomu 19. a 20. století šířily vlivem sekularizačního a modernizačního hnutí.

Vzestupy a pády

Na počátku 20. století se Karel Dostál-Lutinov dostal do střetu s olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem, když na stránkách časopisu Rozvoj kritizoval špatnou správu arcidiecéze, autoritativní styl řízení i tvrdost jeho charakteru. Arcibiskup následně vyzval mladého kněze, aby si do tří měsíců našel nové působiště mimo olomouckou arcidiecézi. Ten tak odmítl učinit. Místo ústupu z radikálních pozic postoupil svoji stížnost do Vídně apoštolskému nunciovi Ennidiu Tallianimu a stěžoval si na porušení kanonického práva. Vatikánský diplomat se překvapivě postavil na stranu DostálaLutinova, přičemž zrušil arcibiskupovo nařízení.

Dostál-Lutinov, jenž se stal v roce 1904 farářem v Prostějově, považoval vítězství nad Kohnem za jeden ze svých největších úspěchů. Ve skutečnosti se jeho triumf ukázal jako Pyrrhovo vítězství, neboť ve svém důsledku znamenal prohru. I když fakticky obhájil své postavení, do povědomí veřejnosti se zapsal jako nepoddajný kněz a konfl iktní redaktor. Těžké kritiky novin a časopisů tak dopadaly dále na hlavu katolické církve i Katolické moderny, jimž bezpochyby uškodily.

Ve sporu s antiklerikály

O dva roky později se Karel Dostál-Lutinov dostal do dalšího sporu, tentokrát s liberální částí společnosti. Propuklá aféra souvisela se známým případem Karla Judy, profesora češtiny a němčiny na reálce v Prostějově, kterého Dostál-Lutinov obvinil z nevhodné předmluvy v katalogu městské výstavy. Juda do ní napsal, že náboženství „lidské není nic jiného než řemeslo a obchod, které nikdy nešlo za ideály božskými, nýbrž za světským úspěchem“. DostálLutinov požádal Karla Judu, aby se za svůj nevhodný výrok na adresu katolické církve veřejně omluvil. Svým vystoupením směřoval k obraně náboženství a k vyvrácení slov, která církvi škodila. Veřejně také poukázal na nesprávné názory mnoha středoškolských učitelů.

Když se na stranu obviněného postavil profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který prohlásil, že katecheté nepřispívají k náboženské úctě, rozhořel se mezi liberální a konzervativní částí společnosti ostrý spor. Zmíněný proces s katechety, který univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk nakonec vyhrál (přestupkový soud uznal, že urazit celý stav katechetů společně nelze), byl ve finále vítězstvím profesora Judy a předzvěstí tzv. kulturního boje, který se v českých zemích naplno projevil až po roce 1918 (hledání místa katolíků v nové republice, odštěpení Církve československé, spory státu s Vatikánem – pozn. red.). Středoškolský profesor byl následně přeložen z Prostějova do Příbora, aniž by se za svá slova omluvil.

Konec Nového života

Po vydání protimodernistické encykliky papeže Pia X. Pascendi Dominici gregis Karel DostálLutinov vydávání Nového života zastavil, nicméně ve veřejné činnosti neustal. O pět let později začal vydávat revue pro katolickou literaturu Archa, jež vycházela s drobnými přestávkami až do roku 1948.

Svůj loajální postoj k Rakousko-Uhersku si uchoval po většinu první světové války. Když v roce 1917 sestavil knihu Ratolest olivová, jež se hlásila k habsburskému soustátí, neodpovídal již tento prorakouský kurz většinovým náladám mezi českými spisovateli, resp. českou společností vůbec. Po vzniku republiky na podzim 1918 se Dostál-Lutinov stal jednatelem Jednoty katolického duchovenstva olomoucké arcidiecéze. Postupně se přidal k umírněné většině kněží, kterou zastupovala Československá strana lidová v čele s Janem Šrámkem. Do nově vzniklé Církve československé po lednu 1920 nevstoupil.

Karel Dostál-Lutinov zemřel dne 29. listopadu 1923 v Prostějově. Bylo mu pouhých padesát dva let a jeho tělo bylo uloženo do hrobu na městském hřbitově. Odešel v něm přední představitel Katolické moderny, kněz, publicista, básník a organizátor společenského života, který se na přelomu 19. a 20. století upřímně snažil přiblížit katolickou církev moderní době, jejím potřebám a zájmům.

Dostál-Lutinov byl též plodným básníkem, jehož básnické sbírky Království Boží na zemi (1899), Písně tvorů (1917), inspirované osobností sv. Františka z Assisi, či Sedmikrásy (1895) odhalují jak široký záběr autora, tak jeho citlivou a emotivní duši.

Bílé ruce

Milosrdné sestry, bílé ruce máte, povězte mi jenom, čím je umýváte?

Čistou vřelou rosou, si je umýváme, když sirotkům ráno, slzy utíráme.

Do podušek bílých, si je utíráme, když nemocným v noci, hlavy podkládáme.

(Ze sbírky Sedmikrásy)

Marek Šmíd, Autor vyučuje církevní dějiny na KTF UK, je trvalým jáhnem.