Evangelia nám mnohokrát představují Ježíše na cestě. Zjevují, že Bůh nepřebývá na klidných místech, daleko od reality, ale kráčí s námi. Při zahájení této synodální cesty začněme tím, že se budeme ptát sami sebe – papeže, biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic, bratří a sester laiků – ztělesňujeme styl Boha, který kráčí dějinami a podílí se na událostech lidstva? Jsme ochotni vydat se na dobrodružnou cestu, nebo se ve strachu z neznámého uchýlíme k výmluvám „není to třeba“ či „takhle se to dělalo vždycky“?

Vytvořit synodu znamená jít společně po cestě. Ježíš se na cestě nejprve setkává s bohatým člověkem (srov. Mk 10,17), pak naslouchá jeho otázkám a nakonec mu pomáhá rozpoznat, co má dělat, aby měl věčný život. Setkávání, naslouchání, rozlišování.

Evangelium začíná zážitkem setkání. Otázka bohatého mladíka je důležitá a vyžaduje pozornost, čas, ochotu vyjít druhému vstříc a nechat se vyzvat jeho neklidem. Pán neuhýbá, není rozmrzelý ani znepokojený. Nic ho nenechává lhostejným, všechno ho zajímá. Ví, že setkání může změnit život. I my jsme povoláni stát se zkušenějšími v umění setkávání. Ne v organizování akcí nebo teoretických úvahách, ale především v tom, že si najdeme čas na setkání s Pánem i druhými. I když se někdy raději uchylujeme do formálních vztahů nebo si nasazujeme masky, setkání nás proměňují a mnohdy naznačují nové cesty. Často nám právě tímto způsobem Bůh ukazuje, kudy máme jít, a vyvádí nás z našich unavených návyků. Všechno se změní, když jsme schopni opravdového setkání. Bez formalit, bez přetvářky, bez triků.

Skutečné setkání se rodí pouze z naslouchání. Ježíš naslouchá otázce člověka a jeho neklidu. Nedává obřadnou odpověď, nenabízí předem připravené řešení, nepředstírá laskavost, aby se ho zbavil a pokračoval v cestě. Naslouchá mu. Ježíš se nebojí naslouchat srdcem, nejen ušima. Jeho odpověď totiž také umožňuje onomu bohatému člověku vyprávět svůj příběh, svobodně o sobě mluvit. Kristus mu připomíná přikázání a on začíná vyprávět o svém dětství, o své duchovní cestě, o tom, jak se snažil hledat Boha...

Jak jsme na tom v církvi s nasloucháním? Jak je na tom „sluch“ našeho srdce? Umožňujeme lidem, aby se projevili, aby kráčeli ve víře, i když mají těžké životní cesty, aby přispívali k životu společenství, aniž by jim v tom někdo bránil, odmítal je nebo je odsuzoval? Uspořádat synodu znamená vydat se stejnou cestou, jakou se vydalo Slovo, které se stalo člověkem. Je to objevování s úžasem nad tím, že Duch Svatý vane stále překvapivějším způsobem, aby naznačil nové cesty a jazyky.

A nakonec rozlišujme. Setkání a vzájemné naslouchání není samoúčelné, nenechává věci tak, jak jsou. Naopak, když vstoupíme do dialogu, jsme proměněni.