Až do nástupu Babišova hnutí ANO 2011 stranické scéně dominovala ODS s ČSSD. Po léta se jejich síla zdála být takřka nezlomná. Po zásadní transformaci politické scény v roce 2013, dramatickém oslabení občanských demokratů, pozvolném odcházení sociálních demokratů a nástupu už zmíněného hnutí se zdálo, že už nic nebude tak, jak bývalo. Jistým prologem, který této proměně předcházel, bylo dnes již skoro zapomenuté krátké sněmovní a vládní angažmá Věcí veřejných.

Po letošních volbách do Poslanecké sněmovny však sledujeme návrat tradiční pravice, která je typická hlavně svým neoliberálním ekonomickým programem. Reprezentuje ji koalice SPOLU, jejíž dvě části (ODS a TOP 09) se takto profilují od začátku a kde KDU-ČSL pobytem v tomto předvolebním uskupení výrazně „zpravicovatěla“. Svědčí o tom kromě jiného i četná nedávná vyjádření některých dnes již zvolených lidoveckých poslanců o „štíhlém státu a nízkých daních“, která jakoby vypadla ze spisů Václava Klause st. K této koalici lze připočíst ideologicky neukotvené a pragmatické hnutí STAN (svého času geniálně zkonstruované nynějším europoslancem Stanislavem Polčákem), které nebude mít problém se tomuto trendu ve vládní koalici přizpůsobit. Stejně jako se dokázalo přizpůsobit TOP 09, když na její kandidátce „staňáčtí“ představitelé kdysi kandidovali. Stejně jako se hnutí STAN přizpůsobilo konzervativně orientované KDU-ČSL, když se před čtyřmi lety pokoušelo o koaliční kandidátku s ní. A stejně jako se letos dočasně aklimatizovalo na Piráty.

To by byla tedy pravice. Pojďme však dále. Ve starých časech hrála roli typické antisystémové strany KSČM, která představovala politickou „no-go zónu“ až do voleb 2017, kdy se jako tolerující partner v opozici hodila menšinové vládě ANO 2011 s ČSSD. Dnes, po historickém a dost možná definitivním vypadnutí komunistů ze sněmovny (17. listopad trval v Česku celých 32 let), se této úlohy již plnohodnotně zhostilo hnutí SPD Tomia Okamury. To se samo označuje za „vlastenecké“.

A levice? Ten proud, který do 9. října 2021 na sněmovní úrovni hájili hlavně sociální demokraté (a v radikálnější, antisystémové verzi také komunisté), je dnes prakticky mimo hru. Řečeno sportovní terminologií: levé křídlo je zcela a naprosto odkryté. Je zjevné, že potenciál pro jeho obsazení je obrovský. Sociálněji smýšlející elektorát nezmizel a nezmizí. Otázka však je, kdo jej bude reprezentovat. A zde se nabízí několik možností.

Tou první je, že se Piráti, aktuálně ještě hluboce otřeseni svým debaklem, rozhodnou vrátit ke kořenům, přestanou se tvářit jako strana pro všechny (kterou mimochodem nikdy nebyli) a začnou voličům a voličkám nabízet moderní, sociálně-liberální politiku, která osloví zejména obyvatele větších měst (jakýsi „soucitný liberalismus“). Současně s tím by se hnutí Andreje Babiše mohlo „byznysově přizpůsobit“ nové politické realitě a ideově se transformovat tak, aby se stalo hlavní levicovou silou. Ostatně, dokázalo to již za svou několikaletou existenci hned několikrát. A nemuselo by přitom do názvu přijmout ani dnes už poněkud toxický přívlastek „sociální demokracie“, jak to mají třeba na Slovensku hned dvě relevantní strany (SMER a HLAS; ta první také s doplňkem „slovenská“). Znamenalo by to, že by ANO definitivně „vycucalo“ voličskou mízu zbytkům sociální demokracie. Třetí možností je, že se mimo sněmovnu a po výrazné obměně (ani ne tak generační, jako spíše ideové) zregenerují sociální demokraté a dokážou postupně zachytávat uvolněné levicově (a současně demokraticky) smýšlející občany. Realizace tohoto scénáře však vyžaduje hodně velkou imaginaci.

Čtvrtou a zřejmě poslední možností je vytvoření levicové strany mimo hranice parlamentu. Ať už velkým spojováním stávajících subjektů, nebo vznikem zcela nového s novým lídrem/ lídryní. To však bude vyžadovat spoustu energie, úsilí i peněz. Tak či onak, nová, přicházející pravicová vláda se dost možná i vzhledem ke stávající hospodářské situaci bude muset stát jakousi „vládou rozpočtové odpovědnosti č. 2“, což se tradičně neobejde bez tzv. politiky škrtů (v sociální oblasti) a větší pružnosti na trhu práce. To bude pověstnou vo dou na mlýn především odborům. A současně výzvou pro politickou levici, ať už jí bude v nejbližších letech reprezentovat kdokoliv.

Autor je politolog, působí na vysoké škole AMBIS a v Institutu pro křesťanskodemokratickou politiku