Svatý kníže Václav je v české kultuře chápán jako prototyp vládce. Král je pak v klasické představě ten, který je největší. Ten, kdo má největší moc, vládne ostatním, sedí na předním místě a ostatní mu slouží. Podle Krista ale král nepřichází, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil. Kristus se stává tím nejmenším z lidí – „červ, a ne člověk“ (Ž 22,7), aby ukázal, kudy vede cesta do Božího království.

Člověk na toto místo přichází, aby se obracel k Bohu, který je největší i nejmenší zároveň. Tady nad hrobem sv. Petra je Kristus na mozaice zobrazen jako římský císař. Dobře však víme, co je Kristovým trůnem na zemi. Není to senátorské sedadlo ani královský trůn. Na velikost Krista zobrazeného uprostřed tohoto kostela ukazují relikvie nesoucí tuto kopuli. Jsou to relikvie mučednictví. Trůnem Krista krále tady na zemi je kříž. Žezlem Krista krále tady na zemi je kopí, které probodlo jeho srdce. A královským oděvem Krista krále na zemi je rouška prosycená jeho potem a krví.

Svatý Václav zůstal prototypem ideálního krále v našich představách právě proto, že ho legendy představují jako krále podle Kristova obrazu. Sám tento malý kníže malého národa v malé zemi obdělává své malé pole a malou vinici, aby mohl k oltáři přinést chléb a víno, které jsou plodem jeho země a jeho práce. A posilován tímto královským pokrmem pak rostl v lásce a v moudrosti. Po svém mučednictví vyměňuje svoji knížecí korunu za korunu mučednickou.

Svatý Václav, svatí Cyril a Metoděj, svatá Anežka Česká, všichni svatí a všechny tyto chrámy tu nejsou jen proto, abychom je obdivovali, abychom je vyvyšovali a srovnávali se s nimi a poznávali, jací jsme malí. Jsou tu od toho, aby nás pozvedali a ukazovali nám, v čem je naše skutečná velikost. Skutečná velikost krále viděná optikou Krista je velikost služby. Všichni jsme byli pomazáni na kněze, proroky a krále. Naše všeobecné královské kněžství znamená být jako Kristus, znamená to sloužit a vydat svůj život pro druhé. Máme konat stejným způsobem.

Za každým tím plotem jsme my

Poslední podobenství, které Ježíš vypráví v Matoušově evangeliu před začátkem svých pašijí, je podobenství o posledním soudu, o shromáždění všech národů a oddělení ovcí a kozlů podle toho, jak prožili svůj život. Kristus, král a soudce, soudí ostatní podle toho, jaký byl on sám. On dával napít žíznivým a sytil hladové. Ale ti, kteří k němu pouze vzhlíželi, ale neudělali nic pro ty malé kolem sebe, posílá pryč.

On, král, nám tímto podobenstvím ukazuje, že náš život má být ve stejném smyslu královský. Že v tom je naše pravá velikost. Že tento chrám zde nestojí pro krále, který tvrdě vládne ze svého trůnu a my se mu chodíme klanět. Tento chrám je obrazem Božího srdce, které ví, co je to mučení, co je zrada, co je opuštěnost, a také co znamená vydat se druhým.

Papež František mluví o kontrastu mezi pokušením světskosti a tím, co je podstatné. Zároveň připomíná, o kolik je důležitější dávat než brát. Když budeme stále jen brát, abychom mohli žít ve větším zdánlivém pohodlí a bezpečí, skončíme špatně. Když budeme z naší planety stále jenom brát, místo abychom ji obdělávali a střežili, pak budeme sice Krista a svatého Václava obdivovat, ale budeme následovat jenom vlastní sobectví.

Ve známém smutném českém příběhu se dítě tváří v tvář ostnatému drátu komunistické železné opony ptá svých rodičů, kdo je za tím plotem. A dostává velmi důležitou odpověď: „Za tím plotem jsme my.“ Za každým plotem jsme my. Na obou stranách. Ploty na hranicích Evropy, kterými dáváme najevo, kdo jsme my a kdo jsou oni, jsou ikonou našeho sobectví. Vražda svatého Václava bývá zobrazována ve chvíli, kdy se pokoušel nalézt útočiště v kostele. Jeho vrazi ho však zastihli u dveří a nenechali ho vstoupit. Nejenom na hranicích Evropy, ale i na hranicích každého našeho sobectví tlučou na dveře naši bratři a sestry, kterým jde v patách jejich pronásledovatel. Pronásleduje je hlad, strach a sobectví.

Když tedy tento náš malý český svátek slavíme v tomto obrovském kostele, rozhlédněme se zde a pochopme skutečnou velikost, ke které poukazuje velikost toho, co vidíme. Již přece víme, co nám chce říct evangelium, co nám chce říct příběh svatého Václava a co nám říká Duch Svatý v této nelehké době pandemie, v době uprchlické a klimatické krize. Bude to obnovení lidského bratrství, co zachrání město i svět.