O rodině můžeme dnes slyšet mnohé a často protichůdné výroky. Například: „Tradiční rodina se přežila.“ Od jiných: „Je třeba podpořit tradiční rodinu.“ Další opakují: „Rodina je v krizi.“ Také lze slyšet, že rodina je nejstarší instituce v lidstvu, která trvá. Všechny tyto a podobné výroky reagují sice na něco skutečného, ale většinou částečný poznatek prezentují jako popis celkového stavu. Živé jsou také spory o definici rodiny, totiž zda rodinu tvoří zásadně muž a žena (případně v islámu více žen) a děti, nebo zda si lze rodinu poskládat podle libosti jinak. Papež František vstupuje do této mnohotvárné debaty způsobem, který je inspirativní a který je dobré si osvojit.

V katolické církvi nechybějí většinou krásné představy o ideálním způsobu života jednotlivce i rodiny, a také tvrdé odmítnutí a odsouzení toho, co se od ideálu liší. Papež na synodě o rodině a v posynodálním dokumentu Amoris laetitia (Radost z lásky) ideály nepopírá, uvádí je, ale nestaví jen na nich. Neproklamuje jen krásné obrazy života, které by zůstávaly nenaplněny. Nejdřív se ptá na situaci a chce rozlišovat. Proto příprava synody o rodině začala širokým dotazováním v celé církvi.

A papež při jednání synody také žádal o upřímnou otevřenost a svobodné vyjádření každého, kdo v jednání synody hovořil. Byla tak popisována situace bez příkras a bez paušálního odsuzování. Dobré bylo pojmenováno jako dobré a pochváleno, nedobré nebo zlé bylo odmítnuto. Přitom nebyli odmítnuti ti, kteří křesťanské představy nenaplňují, i když ideály byly připomínány. Papež vyzýval k přijetí v lásce, k duchovnímu rozlišování, k docenění toho, co je v konkrétních manželstvích nebo v párovém soužití dobré a schopné růstu, i když je to třeba jen částečné naplnění ideálu. Odmítal postoj „všechno, nebo nic“ a žádá od pastýřů doprovázení manželů na životní cestě, a to ve světle víry.

Rok rodiny jako příležitost

Papeži Františkovi leží situace a život rodin v současném světě trvale na srdci, jak ukazuje jasně v exhortaci Amoris laetitia. Chce rodinám především pomáhat k tomu, aby v ní její členové lidé žili svůj život nejen podle přikázání správně, ale aby ho žili v radosti z evangelia a v radosti z Boží pomoci. Proto vyhlásil Rok rodiny Amoris laetitia, trvající od letošního 9. března do 26. června příštího roku, kdy bude zakončen Světovým setkáním rodin v Římě. Do té doby je třeba si klást otázky, čím ho v konkrétních podmínkách naplníme. Nejde v prvé řadě o masové akce. Jde o životy rodin. A ty by se v mnohém mohly a měly inspirovat textem Amoris laetitia a nezůstávat jen u nekonečných kontroverzí o přístupu ke svátostem rozvedených a znovu sezdaných. Je třeba promýšlet papežovy inspirace a zvažovat, jak tyto myšlenky vnímat a používat v úvahách o rodině a v praktické pastorační péči.

Při pastorační návštěvě Slovenska zdůrazňoval papež František tři věci, potřebné pro rozvoj života církve v současném světě: tvořivost, svobodu a dialog. Tedy ne v prvé řadě odsuzování nebo pohled zpět, který by idealizoval minulost a chtěl ji nějakým způsobem navrátit do současnosti, ale hledání a uskutečňování cest k dobrému životu v současném světě. Papež neužívá a nepropaguje pojem „tradiční rodina“, který si ostatně kdekdo přivlastňuje a vykládá po svém. Ve svých úvahách a proslovech vychází z reality a na ni reaguje z pozice evangelia. Chce vést církev současností kupředu, protože celý život člověka a zejména život z víry má být cestou vpřed, nikoliv útěkem do minulosti nebo ubytováním se v ní.

19. století jako vzor neobstojí

Pokud bychom totiž za „tradiční rodinu“, vhodnou jako příklad pro dnešek, považovali měšťanskou rodinu 19. století či vesnickou rodinu z téže doby, byl by to hrubý omyl. Ne proto, že by život rodiny v minulých staletích byl špatně utvářen. Ale proto, že rodiny žily v podstatně jiných podmínkách, než se žije dnes. Není přehnané, když řekneme, že rodiny, uspořádané tak, jako tomu bylo v 19. století, v naší zemi v podstatě už neexistují a podněcovat k jejich revitalizaci by bylo hrubé nepochopení reality. Byly by to zoufalé pokusy žít to, co do naplnění křesťanského ideálu dnes nepatří.

Dnes je rodina stavěna v řadě ohledů do nových situací a do nových otázek, protože se mnoho ze životních podmínek změnilo. Zatímco ještě v předminulém století bylo zásadním problémem obyvatel Evropy uživit se a nezemřít hlady, dnes je problémem obezita. Zatímco po staletí bylo na muži, aby rodinu ochránil a vykonával to, nač byla třeba hrubá síla, ve vyspělé společnosti se žádá mnoho jiných vlastností a dovedností, například fl exibilita a schopnost osvojovat si inovace, vzdělání a osobní rozvoj každého člena rodiny. Jestliže ještě do poloviny minulého století bylo v naší kultuře žádáno a oceňováno zejména splnění povinností, je dnes ve hře spíš touha po naplnění života rozvojem schopností a osobním růstem, ovšem také zábavou a využitím všeho možného, co život nabízí.

Pokud někdo chce téměř bojovým způsobem prosazovat model rodiny z minulých staletí, bude mu to okolím z velké části tolerováno, protože žijeme v kultuře, která si bedlivě střeží a vysoce cení osobní svobodu. Ovšem trváním na představách rodiny z minulých časů se ztrácí z velké části možnost dialogu s těmi, kteří nevolí cestu zpátky, ale reagují na požadavky přítomnosti. Navíc tak mnohdy uvádí své děti do těžko řešitelných situací, případně je nechtěně posouvá na spíš na opačnou cestu, než je ta, kterou uznává jako správnou.

Je zde zásadní otázka, jak žít jako křesťané v tomto světě, do kterého jsme postaveni, a jak zůstávat v dialogu s těmi, kteří vidí mnohé věci jinak než my křesťané, a neztratit nebo nezapřít při tom své křesťanské přesvědčení. S tím souvisí další otázka, totiž jak si uchovat a v otevřené komunikaci s druhými obhájit křesťanský způsob života, když se v mnohém, byť ne ve všem, liší od stylu života většiny společnosti. Při hledání odpovědi opět užijme tři slovenské výzvy papeže Františka, které je třeba v životě církve i v životech rodin rozvíjet: tvořivost, svobodu a dialog.

Dobře pochopené křesťanství otevírá člověku prostor svobody. Ne ve smyslu bezohlednosti vůči druhým ani preferováním svévole. Křesťan je osvobozován od závislosti na tom, k čemu ho chce nutit jeho okolí, nebo od strachu z toho, že když vše, co svět nabízí, neužije, přijde zkrátka. Je veden k osvobozování od závislostí. A v životě rodiny také od strachu, že když někdo z rodiny nebude následovat křesťanské ideály, nutně se natrvalo ztratí. Kdo s papežem Františkem chápe život z víry jako pohyb po cestě, kdo zná sílu Boží milosti, Boží věrnost a sílu křtu, ten bude mít právem naději, že nejen hledání, ale i bloudění někoho z rodiny může díky Bohu dobře dopadnout. Nejenže v tom případě je sám osvobozován od strachu, ale dává svobodu v lásce i druhým, zejména svým dorůstajícím a dospělým potomkům. Tím jim otevírá cestu k evangeliu, zatímco ustrašené poručníkování nutí k uzavřenosti nebo k přerušení komunikace.

Odsoudit změny nepomáhá

Když uvážíme hloubku a šíři změn života v prostoru, ve kterém žijeme, měli bychom z nich vyvodit, že je na tyto změny třeba reagovat, a to tvořivě. Pouhé odsuzování a odmítání bez vytváření něčeho, co je inspirováno evangeliem, nikam nevede. Nebo vede k uzavřenosti či k deformaci našeho pohledu na život. Chceme-li jako křesťané v prvé řadě měnit život kolem nás tak, aby vypadal jako dřív, chceme-li těm, kdo ještě neuvěřili, vnutit křesťanské zásady, dostaneme se nejspíš na slepou kolej. Anebo si budeme v kroužku stejně smýšlejících opakovat své trpkosti. Když ale uvážíme, že evangelium je síla k životu a ke spáse, potom v této síle můžeme měnit především naše vlastní životy a také naše chápání světa.

Jednoduše řečeno: Nemá smysl jen naříkat nad stavem světa, nad tím, jak přestává mít mnohde křesťanské zabarvení, ale máme ve svobodě Božích dětí hledat a vytvářet takové způsoby života osob, rodin a i církevního společenství, které jsou dobrým uskutečňováním života podle evangelia v současném reálném světě. A musíme přitom mnohdy opustit to, nač jsme byli zvyklí nebo co by se nám líbilo, ale bez čeho můžeme z víry žít – a spíš vytvářet to, co bude také srozumitelné těm, kteří žijí kolem nás a s námi, kteří hledají dobré řešení života a tradici života církve sami nezakusili.

Výzvou Druhého vatikánského koncilu, platnou i dnes, je povzbuzení k dialogu. Dialog může být obohacující, ale je náročný. Vyžaduje, kromě jiného, dvě námahy: Námahu poznat vlastní pozici tak dobře a do hloubky, aby ji člověk mohl věrohodně, srozumitelně a beze strachu, že prohraje, prezentovat. A druhou námahou je snaha o porozumění tomu, s kým je dialog veden. Dialog s jednotlivcem nebo s částí společnosti zpravidla nevede ke shodě ve všech názorech a postojích. Vede ale k lepšímu vzájemnému porozumění. Může odstraňovat domněnky a předsudky. Nechává druhému svobodu. A nenastoluje ultimáta.

Je namístě klást si otázku, jaký je ideál rodiny dnes? Nebo je třeba spíš formulovat, o co mají rodiny usilovat, mají-li směřovat k naplnění křesťanského ideálu. Mohlo by se říci, že ideální rodinu sice nevytvoříme, ale že je úkolem rodin vytvářet co nejlepší křesťanskou rodinu. Tedy takovou, která není jen věrná křesťanským požadavkům na uspořádání života, ale ve které je radost žít. Která připravuje děti dobře do světa, v němž mají jednou obstát, a která je pozorná a vlídná k nejstarší generaci. Proto je nutné, aby byl v rodině dostatečný prostor svobody a odvaha i trpělivost k hledání nových cest. Aby rodina jen nekritizovala nebo nepožadovala to i ono, ale vytvářela fungující společenství křesťanů, kteří spíš než ve vztahu podřízenosti žijí ve vzájemném dialogu ve víře a v lásce k sobě navzájem i k těm, kteří do rodiny nebo do církve nenáležejí. K tomu je také třeba autentická radost z evangelia těch, kdo ho přijali za vlastní, a radost jedněch z druhých i tam, kde se v rodině všichni členové (zatím!) ve věcech víry neshodnou. Protože „ten druhý“ může a má být také rozpoznán jako dar.

Autor je pastorální teolog a vyšehradský kanovník, přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy