Obsah:
Duchovní hledání v kotoučích mlh
28. 9. 2021
Letošní Mezinárodní filmový festival Febiofest v předpremiéře uvedl nový česko-slovenský film Kryštof. Drama z počátku 50. let láká i na motivy pronásledování církve. Dostojí ale tomu, co slibuje?
Náš film by mohl oslovit především diváky, kteří vnímají neblahé osudy naší nedávné historie a jsou citliví k projevům bezpráví. Mohu jim slíbit snad emotivní zážitek v prožití osudu jednoho kluka, který ve špatnou dobu na špatném místě hledal své místo na světě,“ avizoval režisér Zdeněk Jiráský (známější především díky filmu Poupata z roku 2011). Svůj příběh – scenáristou je Josef Kurz – obsadil mladými a neokoukanými herci, z nichž „máme v oku“ snad pouze slovensko-maďarskou hvězdu Alexandru Borbély (nositelku ocenění European Film Awards z roku 2017 za hlavní roli ve filmu O těle a duši). tulní roli ztvárnil mladičký Mikuláš Bukovjan, další z hlavních figur – Cyrila pak herec Slovenského národního divadla Dávid Uszák (ten mimochodem Bukovjana o pořádný kus „přehrává“). Skutečnou podívanou potom nabízí kamera, zachycující působivé scenérie předjarní šumavské přírody, opuštěných kostelů, divokého počasí i drtivé šedi komunismu.
Vše ostatní má však vždy už nějaké „ale“. Základní inspiraci daly podle tvůrců příběhy pamětníků z projektů společnosti Post Bellum, které je snímek dedikován. Úvodní scény, které sotva dospělého Kryštofa představují jako kandidáta řeholního života v malém mnišském společenství, autoři konzultovali s P. Benediktem Holotou OFM a dalšími kněžími, v benediktinském klášteře Proměnění Páně ve slovenském Samporu se Mikuláš Bukovjan dokonce na titulní roli připravoval týdenním pobytem. Jeden z tamních bratří P. Ján se ve filmu také objeví.
Už záběry života ve filmovém klášteře ale trpí určitou schematičností – počínaje tím, že jsou mniši zobrazeni jako výhradně staří a mírně podivní pánové, čehož se snímek nezbaví ani u dalších kněžských postav. Scéna přepadení komunity v rámci Akce K pak až příliš připomíná drásavý francouzský snímek o mučednictví trapistů z bhirine O bozích a lidech.
Drama studentů, kteří se kolem kláštera chystají nelegálně přejít hranice, vnáší do děje nový prvek, ten původní se tím ale nadobro vytrácí a Kryštof (před odvlečením se zachrání, neboť právě odolává svodům zdravotní sestry na pohotovosti) jako by mávnutím proutku zapomněl, že je „hluboce věřící“. Mění se v oddaného průvodce Slováka Cyrila, který jen se zraněním přežije – jako jediný ze skupiny studentů – střelbu pohraničníků.
Protože Kryštof už jako postulant pomáhal druhým hranici překonávat, i Cyrila se v tom nyní ujme. Napřed ale projíždějí šedými scenériemi nádraží, výtahů a budov včetně Prahy nebo chaty na Slapech: tu je třeba nechat ošetřit Cyrilovu ránu, tu ztrestat udavače anebo svědčit o náhodných aktech totalitní surovosti a zvrácenosti. Když jeden takový postihne i Cyrila, nahradí v roli Kryštofova souputníka tuto postavu (od této chvíle dál již zcela nepřítomnou) farmářka Johana. Ta se drží na zděděném statku a odolává kolektivizaci i návrhům chlípného hajného. Divák je tvůrcům vděčný, že se oba hrdinové sice sblíží, ale nejintimnější okamžik se odbude Kryštofovou koupelí doplněnou dotazem, kdo mu myl záda v klášteře. Když nakonec zhrzený hajný Johanin statek začne s kumpány svévolně znárodňovat, převede Kryštof statkářku na obvyklém místě přes hranici. Sám už přejít nestačí – a jímavě zhudebněná Skácelova báseň „Halali“ („Udělali hon na člověka. Ó, jak se styděl les! Výstřel za výstřelem padal a s mordou při zemi po stopě běžel pes…“) pod závěrečnými titulky vytvoří kruté i krásné vyústění.
A divák se potýká s rozpaky. Oceňuje, že kdosi – a navíc i herci narození hluboko po převratu – shledal tragédie 50. let včetně dramatu řeholí tak silné, že jim chtěl věnovat samostatné umělecké dílo. Je uchvácen krásou záběrů, hereckými výkony i drtivostí zachycených osudů. Váží si decentnosti, co se týká krve, násilí nebo intimity. Zároveň však má na paměti jiné snímky počínaje zmíněnými Bohy a lidmi přes Je třeba zabít Sekala, Všechny dobré rodáky, nebo dokonce Jarmuschova Mrtvého muže, které už s podobnými motivy a záběry pracovaly a zpravidla tak učinily lépe. Jen s nejistotou si také domýšlí motivace postav, protože ty jsou málokdy tematizovány, a váhá, zda už v roce 1950, tedy bezprostředně po svém zrodu, byly socialistické konzumy, kina a veřejná místa vůbec tak omšelá, rozbitá a prázdná. Zda byly pro poselství příběhu nutné všechny ty kotouče mlh, ukradené dopravní prostředky, zpustlá „rolnická třída“ či pološílení duchovní.
Pokud by náš pohled na 50. léta měl zůstat jen v těchto stereotypech, připravili bychom se o dost. Už proto, že skutečnost byla nejednou podstatně dramatičtější, smutnější, a dokonce bohatší na silné osobní příběhy, ať už dopadaly jakkoliv.
Kryštof. Režie Zdeněk Jiráský (Česko 2021), v kinech od 21. října 2021
Vydavatel: KatMedia, s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)