Drazí bratři biskupové, drazí kněží, řeholnice, řeholníci a seminaristé, drazí katecheté, sestry a bratři, dobrý den!

Srdečně vás zdravím a děkuji Mons. Stanislavu Zvolenskému za jeho slova. Děkuji za pozvání, abych se cítil jako doma: přicházím jako váš bratr, a proto se cítím jako jeden z vás. Jsem tady, abych s vámi sdílel vaši cestu – to je úlohou biskupa, a tedy i papeže – vnímat vaše otázky, očekávání a naděje této církve a této země. A když už mluvíme o zemi, právě jsem vaší paní prezidentce řekl: Slovensko je jedna báseň! Sdílení, to byl styl první křesťanské komunity – jednomyslně setrvávali na modlitbách, kráčeli společně (srov. Sk 1, 12-14). Také se hádali, ale kráčeli společně.

To je první věc, kterou potřebujeme: církev, která kráčí spolu a prochází po cestách života s hořící pochodní evangelia. Církev není pevností, není mocenskou strukturou nebo hradem, který stojí na návrší, hledící na svět shora s odstupem a s tím, že si vystačí sám. Tady v Bratislavě už jeden hrad je a je krásný. Ale církev je společenství, které touží přitahovat ke Kristu radostí evangelia. Není hradem. Je kvasem, z něhož kvasí království lásky a pokoje uvnitř těsta světa. Prosím vás, nepodlehněme pokušení okázalé nádhery a světské velkoleposti! Církev musí být pokorná, tak jako byl pokorný Ježíš, který se zřekl všeho a stal se chudým, aby nás obohatil (srov. 2 Kor 8,9): přišel, aby přebýval mezi námi a vyléčil naše zraněné lidství.

Nestarat se o struktury

Jak krásná je pokorná církev, která se neodděluje od světa a nehledí na život s odstupem, ale žije uprostřed světa. Na to nezapomínejme – sdílet se s druhými, společně kráčet, přijímat otázky a očekávání lidí. To nám pomáhá osvobodit se od sebezahleděnosti do církve… Kdo je ve středu církve? Přece ne samotná církev! Když se církev dívá jen na sebe samu, skončí jako žena v evangeliu: shrbená, hledící na svůj pupek (srov. Lk 13,10-13). Středem církve není ona sama! Zanechme přílišné starosti o sebe samé, o naše struktury nebo o to, jak se na nás dívá společnost. To by nás totiž nakonec přivedlo k „teologii make-upu“ – jak se ještě lépe nalíčit…? Ponořme se naopak do skutečného života, do života lidí a ptejme se: Jaké jsou potřeby a duchovní očekávání lidí u nás? Co se očekává od církve? Zdá se mi důležité snažit se odpovídat na tyto otázky. A přicházejí mi na mysl tři slova.

Svoboda je vždy cestou

Prvním je svoboda. Bez svobody není pravé lidskosti, protože lidská bytost byla stvořena jako svobodná a k tomu, aby svobodnou zůstala. Dramatická období dějin vaší země jsou velkým ponaučením – když byla svoboda zraněná, zneuctěná a zabitá, lidskost degradovala a vzedmuly se bouře násilí, útlaku a odnětí práv.

Svoboda ale zároveň není automatickým výdobytkem, který se nemění a zůstává jednou provždy. Ne! Svoboda je vždy cestou, někdy těžkou, kterou je třeba neustále obnovovat, bojovat za ni každý den. Být svobodní navenek nebo ve společenských strukturách, to ke skutečné svobodě nestačí. Svoboda nás přímo volá k odpovědnosti za naše vlastní rozhodnutí, k rozlišování, k tomu, abychom rozvíjeli životní procesy. To je únavné a máme z toho strach. Někdy je pohodlnější nenechat se vyprovokovat konkrétními situacemi a kráčet dál tak, že opakujeme minulost, aniž bychom do toho dali srdce; kráčet bez rizika volby a raději se vláčet životem a dělat to, o čem za nás rozhodují druzí. Řídit se davem, veřejným míněním nebo věcmi, které nám média předávají. To není dobré. A dnes často děláme věci, o kterých za nás rozhodují média. Tím se ztrácí svoboda.

Stačí přece trocha cibule

Připomeňme si dějiny izraelského národa. Trpěli za tyranské vlády faraona, byli otroky. Potom je Pán vysvobodil, ale na to, aby dosáhli skutečné svobody – nejen od nepřátel – museli projít pouští, tedy namáhavou cestou. A přišlo jim nejednou na mysl: „Nevím, zda nám nebylo lépe předtím, měli jsme k jídlu aspoň cibuli…“ To je jedno z velkých pokušení: raději trochu cibule než námaha a riziko související se svobodou. Včera jsem v rozmluvě s ekumenickou skupinou zmínil Dostojevského „Velkého inkvizitora“. Kristus se v utajení vrací na zem a inkvizitor mu vyčítá, že dal lidem svobodu. Stačí přece kousek chleba a něco k tomu. Stále se toto pokušení vrací, pokušení cibule. Raději trocha cibule a chleba než námaha a riziko svobody. Nechávám na vás, abyste se nad tím zamysleli.

Někdy nás tato představa ohrožuje i v církvi: raději mít všechno předem stanovené, zákony, které se musí dodržovat, bezpečnost a uniformitu než být zodpovědnými a dospělými křesťany, kteří myslí, ptají se vlastního svědomí a umí i zpochybnit své představy. Mít všechno regulované je začátkem kazuistické morálky. V duchovním a církevním životě máme pokušení hledat falešný pokoj, který nám zaručuje bezproblémový stav, na rozdíl od evangelního ohně, který nás znepokojuje, který nás proměňuje. Bezpečná egyptská cibule je pohodlnější než neznámé pouště. Avšak církvi, která nedává prostor dobrodružství svobody – i v duchovním životě – hrozí to, že se stane rigidní a uzavřenou. Někteří si na to možná už zvykli, ale mnoho jiných – zvlášť v mladších generacích – neláká nabídka víry, která jim nenechá vnitřní svobodu. Církev, kde musí všichni myslet stejně a slepě poslouchat, je nepřitahuje.

V církvi není místo pro útlak

Moji drazí, nebojte se formovat lidi tak, aby měli zralý a svobodný vztah k Bohu. Tento vztah je důležitý. Budeme mít možná pocit, že nemáme vše pod kontrolou a že ztrácíme sílu a autoritu, ale Kristova církev nechce ovládat svědomí a obsadit pozice. Chce být „fontánou“ naděje v životě lidí. Je to riziko. Je to výzva. Říkám to především pastýřům: Vy vykonáváte službu v zemi, kde se mnoho věcí rychle změnilo a kde se spustily mnohé demokratické procesy, ale svoboda je ještě stále křehká. Je křehká především v srdci a v mysli lidí. Proto vás povzbuzuji, abyste je vedli ke svobodě od strnulé religiozity. Vyjděte z toho a nechejte je růst ve svobodě. Ať se nikdo necítí utlačený, ale každý ať má možnost objevit svobodu evangelia a postupně vstupovat do vztahu s Bohem – a to s důvěrou člověka, který ví, že před ním může nést svůj příběh i své rány beze strachu a bez přetvářek, bez starostí o to, že bude muset obhájit svůj obraz. Abychom dokázali říct „jsem hříšník“ a abychom to říkali upřímně – ne proto, abychom se dál bili v hruď a věřili, že jsme spravedliví. Svoboda. Ať je evangelní zvěst osvobozující a nikdy neutlačuje. Kéž je církev znakem svobody a přijetí.

Jsem si jistý, že se nikdy nedozvíme, odkud pochází příběh, který teď zmíním. Stalo se to už před nějakým časem. Jde o dopis biskupa, ve kterém mluví o jednom nunciovi. Píše v něm: „Inu, byli jsme čtyři sta let pod Turky a trpěli jsme. Pak padesát roků pod komunisty a trpěli jsme. Ale sedm roků s tímto nunciem bylo horších než obě tyto věci!“ Někdy se ptám sám sebe: Kolik lidí může říct to samé o svém biskupovi nebo faráři? Kolik lidí? Ne, bez svobody, bez otcovství to nejde.

Nové jazyky k šíření evangelia

Druhým slovem po svobodě je tvořivost. Jste dětmi velké tradice. Vaše náboženská zkušenost má původ v kázání a službě zářných osobností sv. Cyrila a Metoděje. Oni nás učí, že evangelizace není nikdy jednoduchým opakováním minulosti. Radostí evangelia je vždy Kristus, ale jsou rozdílné cesty, jimiž se tato radostná zvěst má šířit časem a dějinami. Cyril a Metoděj kráčeli spolu těmito končinami evropského kontinentu a zapáleni touhou hlásat evangelium vymysleli novou abecedu, aby mohli přeložit Bibli, liturgické texty a křesťanské učení.

Tak se stali tady u vás apoštoly inkulturace víry. Vymysleli nové jazyky pro šíření evangelia, byli tvořiví v přetlumočení křesťanského poselství. Byli tak blízko lidem, se kterými se setkali, že se naučili mluvit jejich jazykem a přijali jejich kulturu. Nepotřebuje to samé i dnešní Slovensko? Ptám se vás. Není snad toto nejnaléhavější úlohou církve v dnešních evropských národech: vymyslet nové „abecedy“, aby zvěstovala víru? V pozadí máme bohatou křesťanskou tradici. V mysli mnoha lidí je dnes tato tradice bohužel jen vzpomínkou na minulost, která už o ničem nevypovídá a neposkytuje orientaci při životních rozhodnutích.

Otevřít díru ve střeše

Tváří v tvář ztrátě smyslu pro Boha a radosti z víry nepomohou nářky. Neprospěje, že si budeme stěžovat, zakopeme se v obranném katolicismu a budeme odsuzovat a obviňovat zlý svět. Nikoli, potřebujeme tvořivost evangelia. Dejme si pozor! Evangelium není uzavřené, ale otevřené. Platí a pokračuje. Vzpomeňme si na muže, kteří chtěli přinést ochrnutého člověka k Ježíši, ale ani přede dveřmi nebylo místo. Odkryli střechu a otvorem spustili lůžko, na kterém chromý ležel (srov. Mk 2, 1.5). Byli tvořiví! Tváří v tvář těžkostem a tápání „jak to uděláme?“ si řekli: „Udělejme toto.“ Tváří v tvář generaci, která možná nevěří, která ztratila smysl pro víru nebo která omezila víru na zvyk či víceméně přijatelnou kulturu, zkusme otevřít díru ve střeše a buďme kreativní.

Svoboda, kreativita… Jak krásné je, když umíme najít nové cesty, způsoby a jazyky k hlásání evangelia. Můžeme si pomoct lidskou tvořivostí, každý z nás má i tuto možnost, ale velkým kreativcem je Duch Svatý. On je ten, kdo nás vybízí k tvořivosti. Svým kázáním ani svou pastorací se už nedokážeme dostat dovnitř budovy běžnou cestou. Snažme se otevřít jiné prostory, zkusme jiné cesty.

Sv. Cyril a Metoděj otevřeli tuto novou kreativitu, zařídili se podle ní a říkají nám: „Evangelium nemůže růst, pokud není zakořeněné v kultuře národa, tj. v jeho symbolech, otázkách, slovech a postojích. Oba bratři museli čelit mnohým překážkám a byli pronásledováni. Vždyť to víte. Byli obviněni z hereze, protože se opovážili překládat jazyk víry. To je pokušení mít věci pořád stejně nastavené. Za snahou být uniformní se skrývá ideologie. Jenže evangelizace je procesem inkulturace: je úrodným semenem novosti, je novostí Ducha, který všechno obnovuje. „Rolník seje,“ říká Ježíš, „potom jde domů a spí. Nevstává proto, aby se šel podívat, zda to uvnitř roste a klíčí… To Bůh dává růst.“ V tomto smyslu život příliš nekontrolujte: nechejte život růst, jak to dělali Cyril a Metoděj. Na nás je, abychom dobře zasévali a starali se o něj jako otcové. Rolník se stará, ale nechodí každý den kontrovat, nerýpe se v zemi, aby viděl, jak to roste. Kdyby to dělal, rostlinu by zahubil.

Veďte dialog se všemi

Svoboda, kreativita a především dialog. Církev, která formuje lidi k vnitřní a zodpovědné svobodě a která umí být tvořivá, když se ponoří do dějin a kultury, je také církví, která umí vést dialog se světem – s těmi, kdo vyznávají Krista, ačkoliv to nejsou „naši lidé“, s těmi, kteří kráčejí namáhavou cestou duchovního hledání, a také s těmi, kteří nevěří. Nevybírejme si, není to dialog s malou skupinou, ale se všemi: s věřícími, s těmi, kteří usilují o svatost, s vlažnými a s nevěřícími. Mluví s každým. Je to církev, která podle příkladu Cyrila a Metoděje spojuje pevně Východ a Západ, s jejich rozdílnými tradicemi a citlivostí. Je to společenství, které zvěstováním evangelia lásky vytváří společenství, přátelství a dialog mezi věřícími, mezi různými vyznáními víry a mezi národy.

Jednota, společenství a dialog jsou vždy křehké. Zvlášť tehdy, když za sebou máme bolestné dějiny, po kterých zůstaly jizvy. Vzpomínky na zranění mohou vést ke sklouznutí k zatrpklosti, nedůvěře až opovržení. Podněcují nás, abychom se oddělovali příkopy od těch, kteří jsou jiní než my. Rány ale můžou být i průchody či otvory, přes které – podobně jako u ran našeho Pána – může přicházet Boží milosrdenství a jeho milosti, jež mění životy a dělají z nás šiřitele pokoje a smíření. Vím, že máte přísloví: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“ To je velmi evangelijní a mě to inspiruje. Je to Ježíšova výzva, abychom přerušili začarovaný a ničivý kruh násilí. Abychom nastavili druhou tvář tomu, kdo udeří. Abychom společně přemáhali zlo (srov. Řím 12, 21).

Zaujala mě jedna událost ze života kardinála Jána Chryzostoma Korce. Byl to jezuitský kardinál, pronásledovaný režimem a vězněný. Byl nucen tvrdě pracovat, až onemocněl. Když přijel u příležitosti Jubilejního roku 2000 do Říma, zapálil svíčku za své pronásledovatele a prosil o milosrdenství pro ně. Toto je evangelium! Roste v životě a v dějinách skrze pokornou a trpělivou lásku.

Mé drahé a mí drazí, jsem Bohu vděčný za to, že jsem tu s vámi. A děkuji vám ze srdce za to, co děláte, i za to, čím jste. A také za to, co uděláte inspirovaní touto homilií, která je zároveň semínkem, co zasévám… Uvidíme, jestli rostliny vyrostou. Přeji vám, abyste nadále kráčeli cestou evangelijní svobody, v tvořivosti víry a v dialogu, který vyvěrá z Božího milosrdenství. Bůh nás stvořil jako bratry a sestry a volá nás k tomu, abychom byli tvůrci pokoje a svornosti. Ze srdce vám žehnám. A prosím vás, modlete se za mě. Děkuji!

Přeloženo ze slovenské verze proslovu z Vatican News, mezititulky redakční

Jaké má být kázání 

Udělám jednu odbočku o kázání. Kdosi mi říkal, že v exhortaci Evangelii gaudium (Radost z evangelia) jsem se příliš věnoval homiliím. Bylo to proto, že jde o jeden z problémů této doby. Ano, homilie není svátost, jak tvrdili někteří protestanti. Ale je svátostné! Není to žádné postní kázání, je to něco jiného. Je v srdci eucharistie. Myslete proto na věřící, kteří musí poslouchat homilie, které trvají 40 i 50 minut, o tématech, kterým nerozumějí, která se jich netýkají… Prosím vás, kněží a biskupové, dobře si promyslete, jak připravit kázání, jak ho říct, abyste měli kontakt s lidmi a aby se nechali inspirovat biblickým textem.

Homilie by obvykle neměla být delší než deset minut, protože lidé po osmi minutách ztrácejí pozornost, pokud není kázání opravdu hodně zajímavé. Mělo by trvat deset až patnáct minut, ne víc. Jeden můj profesor homiletiky říkával, že homilie musí mít vnitřní soudržnost, myšlenku, obraz a cit. Aby lidé odcházeli s myšlenkou, s nějakým obrazem a s něčím, co pohnulo jejich srdcem. Tak jednoduché je hlásání evangelia! Ježíš v kázáních mluvil o ptácích, polích, o tom či onom… Vybíral si konkrétní věci, aby jim lidé rozuměli. Promiňte, že se k tomu vracím, ale znepokojuje mě to… (potlesk) Dovolím si zlomyslnost: Tleskat začaly řeholní sestry, které jsou oběťmi našich homilií!