Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Srpen 2026
Červenec 2026
Červen 2026
Květen 2026
Duben 2026
Březen 2026
Únor 2026
Leden 2026
Prosinec 2025
Listopad 2025
Říjen 2025
Září 2025
Srpen 2025
Červenec 2025
Červen 2025
Květen 2025
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Spiritualita|Ježíš nehraje divadlo, žije to, co hlásá

Ježíš nehraje divadlo, žije to, co hlásá

14. 9. 2021

Tisk

„Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Tato Ježíšova slova jsou přímo fackou pro běžné smýšlení dnešní doby: je přece v zájmu každého člověka, aby se ukázal v tom nejlepším světle!

Jinak se tomu také říká „sebeprezentace“, „osobní marketing“ nebo „budování osobní značky“ a na internetu k tomu najdete spoustu návodů. V praxi to znamená třeba prezentovat se jako nejschopnější kandidát při konkurzech a přijímacích pohovorech; předvést se jako ten, komu by měli všichni dát svůj hlas ve volbách; před soudem mluvit tak, aby soudce uvěřil vaší verzi, a ne těm, kteří vás obvinili; neustále na sebe upozorňovat v médiích a na sociálních sítích. Všichni, i my křesťané, jsme do tohoto procesu nějak zapojeni. I kněz či biskup si dnes musí „budovat osobní značku“, jinak by ve společnosti ani v církvi neobstál. Nebylo by ho vidět a slyšet, a nemohl by tedy ani plnit své poslání „hlásat evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15).

Není pokora už překonaná?

Znamená to, že doba se změnila a Ježíšova slova už neplatí? Že pokora je překonaná, a dnes je třeba naopak pěstovat osobní hrdost a pocit vlastní velikosti? Přesně o to se přece snažili učedníci: „Cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší“ – a Ježíš je za to tvrdě pokáral.

Jádrem tohoto příběhu je autenticita osobního života: nehledět na to, co si o mně myslí a jak se na mě dívají druzí, ale snažit se upřímně naplňovat Boží poslání. Nevnímat svůj život jako divadlo, ve kterém jsem závislý na potlesku publika, ale jako cestu, na níž se setkávám s druhými. A to setkávání spočívá především ve službě těm, kteří jsou nejvíc na okraji, kterých si nikdo nevšímá. To by mělo být poznávacím znamením křesťana i církve: že pomáhají těm nejposlednějším. Proto u nás po sametové revoluci byli právě křesťané mezi prvními, kdo se začali starat o bezdomovce – nejvíce sociálně vyloučenou a zároveň volebně i mediálně nevděčnou skupinu. A je tomu tak – díky Bohu – dodnes.

Důraz na ty poslední ovšem nemusí spočívat jen v tom, že se staráme o bezdomovce. Je to spíš osobní postoj: jako učitel se zaměřím na ty žáky, kteří mají špatný prospěch nebo těžké domácí podmínky; jako vedoucí v podniku budu podporovat ty pomalejší, méně schopné pracovníky; jako politik budu pozorný nejen k těm, kdo by mě mohli volit, ale hlavně k těm, kdo skutečně potřebují systémovou pomoc; jako rodič nebo prarodič budu mít trpělivost s dětmi, které právě prožívají osobní krizi; jako kněz ve farnosti nebudu zapomínat na ty, kdo jsou na okraji: nemocné, kteří nemohou chodit na bohoslužby, rozvedené manžele, homosexuální osoby nebo na ty, kdo mají problém s některými morálními či věroučnými nároky církve.

Napřed tedy plně žít, naplňovat Boží poslání, které spočívá ve službě druhým. Pak může přijít i sebeprezentace: to, čím žiji, to, co skutečně dělám, můžu také sdělit ostatním. Nedělám to pro svůj pocit moci či nadřazenosti; dělám to proto, abych i druhé motivoval k podobnému jednání. Moje sebeprezentace tedy neslouží mně, ale těm, kterým sloužím. Tak to dělali mnozí svatí. Tak to dělal i Don Bosko, když se v posledních letech svého života stal slavným: nechal se fotografovat, jezdil po světě, byl přijímán jako celebrita. To všechno proto, aby probudil zájem veřejnosti pro rozšíření svého díla v dalších městech a státech. A také – jak jinak – aby pro své chudé kluky získal finanční podporu.

Také Ježíš si „budoval svou osobní značku“. Byl přece ve své době celebritou: všude, kam přišel, se sbíhaly davy, poslouchaly ho tisíce lidí. Při vjezdu do Jeruzaléma ho lidé dokonce oslavují jako svého krále. On však tomu pokušení slávy a moci nepodlehne (na rozdíl od dnešních i tehdejších politiků, kteří pro zachování své moci jsou schopni udělat cokoliv). Dokonce se nechá nespravedlivě odsoudit a popravit. A když ho ještě v poslední chvíli ten zločinec po levici přemlouvá, aby triumfálně předvedl své vítězství, neudělá to. Protože Ježíš nehraje divadlo, on plně žije to, co hlásá. A my křesťané chceme jít jeho cestou, jakkoli je nepohodlná a náročná.

O autorovi| P. Michael Martinek SDB, Autor přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan.

Předchozí článek Následující článek